Czech Study Bible Translation (CZ)

1Byly dva dny před Hodem beránka a svátky nekvašených chlebů. Velekněží a učitelé Zákona hledali, jak by se ho lstí zmocnili, aby ho zabili. 2Říkali totiž: „Ne ve svátek, aby snad nebylo pobouření lidu.“ 3Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a byl u stolu, vešla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého, velmi drahého nardového oleje; rozbila tu nádobku a olej vylila na jeho hlavu. 4Někteří se mezi sebou rozhořčovali: „K čemu je ta ztráta oleje? 5Vždyť se ten olej mohl prodat za víc než tři sta denárů a ty dát chudým!“ A hněvali se na ni. 6Ježíš řekl: „Nechte ji. Proč jí působíte těžkosti? Vykonala na mně dobrý skutek. 7Vždyť chudé máte stále s sebou, a kdykoli chcete, můžete jim učinit dobře; mne však nemáte stále. 8Učinila, co mohla; předem pomazala mé tělo olejem k pohřbu. 9Amen, pravím vám, kdekoli po celém světě bude hlásáno toto evangelium, bude se na její památku mluvit také o tom, co ona učinila.“ 10A Juda Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho vydal. 11Když to uslyšeli, zaradovali se a slíbili mu dát peníze. I hledal vhodnou příležitost, jak by jim ho vydal. 12Prvního dne nekvašených chlebů, když obětovali velikonočního beránka, mu řekli jeho učedníci: „Kam chceš, abychom odešli a připravili ti k jídlu velikonočního beránka? “ 13I poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do města a potká vás člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním 14a tam, kam vejde, řekněte hospodáři: ‚Učitel říká: Kde je moje místnost, kde bych se svými učedníky pojedl velikonočního beránka? ‘ 15A on vám ukáže velkou horní místnost, již prostřenou a připravenou, a tam nám připravte jídlo.“ 16Učedníci vyšli, přišli do města a nalezli vše, jak jim řekl, i připravili velikonočního beránka. 17Když nastal večer, přišel s Dvanácti. 18A když byli u stolu a jedli, Ježíš řekl: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mne zradí, ten, který jí se mnou.“ 19Začali se rmoutit a jeden po druhém mu říkali: „Snad ne já?“ 20On jim řekl: „Jeden z Dvanácti, který se mnou namáčí v míse. 21Syn člověka opravdu odchází, jak je o něm napsáno, běda však onomu člověku, skrze kterého je Syn člověka zrazován. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl nenarodil.“ 22A když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal a rozlomil, dal jim a řekl: „Vezměte, toto je mé tělo.“ 23Pak vzal kalich, vzdal díky a dal jim; a napili se z něj všichni. 24A řekl jim: „Toto je má krev nové smlouvy, která se vylévá za mnohé. 25Amen, pravím vám, že se již více nenapiji z plodu vinné révy až do onoho dne, kdy jej budu pít nový v Božím království.“ 26A zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. 27A Ježíš jim řekl: „Všichni ode mne této noci odpadnete, neboť je napsáno: ‚Budu bít pastýře a ovce stáda se rozptýlí.‘ 28Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.“ 29Petr mu říkal: „I kdyby všichni odpadli, já však ne!“ 30A Ježíš mu řekl: „Amen, pravím tobě, že dnes, této noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, právě ty mne třikrát zapřeš.“ 31On však tím více říkal: „I kdybych s tebou musel zemřít, určitě tě nezapřu.“ Stejně mluvili i ostatní. 32I přicházejí k místu jménem Getsemane. Říká svým učedníkům: „Posaďte se zde, než se pomodlím.“ 33A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a začal se děsit a znepokojovat. 34Říká jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“ 35Trochu poodešel, padal na zem a modlil se, aby ho, je-li to možné, tato hodina minula. 36Říkal: „Abba, Otče, tobě je všechno možné, přenes tento kalich ode mne, ale ne, co chci já, ale co ty.“ 37A přišel a nalezl je spící. Říká Petrovi: „Šimone, spíš? Nemohl jsi jedinou hodinu bdít? 38Bděte a modlete se, abyste nevešli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo slabé.“  39A opět odešel a pomodlil se, říkaje stejnou prosbu.  40A opět, když přišel, nalezl je spící; měli velmi těžká víčka a nevěděli, co by mu odpověděli. 41A přichází po třetí a říká jim: „Ještě spíte a odpočíváte? To stačí. Přišla ta hodina, hle, Syn člověka je vydáván do rukou hříšníků. 42Vstávejte, pojďme! Hle, přiblížil se ten, který mne zrazuje. “ 43A hned, když ještě mluvil, přichází Juda, jeden z Dvanácti, a s ním zástup od velekněží, učitelů Zákona a starších, s meči a holemi. 44Ten, který ho zrazoval, měl s nimi domluvené znamení: „Koho políbím, ten to je. Zmocněte se ho a bezpečně odveďte!“ 45Když přišel, hned k němu přistoupil a řekl: „Rabbi!“ A vroucně ho políbil. 46Oni pak na něho vztáhli ruce a zmocnili se ho. 47Jeden z okolostojících tasil meč, udeřil veleknězova otroka a uťal mu ucho. 48Ježíš jim na to řekl: „Vyšli jste s meči a holemi jako na lupiče, abyste mne zatkli. 49Den co den jsem vyučoval u vás v chrámě, a nezmocnili jste se mne. Ale musí se naplnit Písma. “ 50A všichni ho opustili a utekli. 51Šel s ním nějaký mladík, který měl přes nahé tělo přehozený lněný šat, i zmocnili se ho. 52On tam však zanechal lněný šat a utekl od nich nahý. 53Ježíše odvedli k veleknězi a shromáždili se k němu všichni velekněží, starší a učitelé Zákona. 54Petr došel zpovzdálí za ním až dovnitř do veleknězova dvora, seděl pak se služebníky a ohříval se u ohně. 55Velekněží a celá velerada hledali proti Ježíšovi svědectví, aby ho odsoudili k smrti, ale nenalézali. 56Neboť mnozí proti němu křivě svědčili, ale jejich svědectví nebyla stejná. 57Někteří povstali a křivě proti němu svědčili: 58„My jsme ho uslyšeli, jak říká: Já zbořím tuto svatyni udělanou rukama a ve třech dnech vybuduji jinou, ne rukama udělanou.“ 59A ani tak jejich svědectví nebylo shodné. 60I povstal uprostřed velekněz a zeptal se Ježíše: „Nic neodpovídáš? Co tito lidé proti tobě svědčí?“ 61On však mlčel a nic neodpovídal. Znovu se ho velekněz otázal a řekl mu: „Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?“ 62Ježíš řekl: „Já jsem. A spatříte Syna člověka sedícího po pravici Moci a přicházejícího s nebeskými oblaky. “ 63Velekněz roztrhl svá roucha a říká: „Nač ještě potřebujeme svědky? 64Slyšeli jste rouhání. Jak se vám to jeví?“ Všichni ho odsoudili, že je hoden smrti. 65A někteří na něho začali plivat, zahalovat mu tvář, bít ho pěstmi a říkat mu: „Zaprorokuj!“ A biřici ho zasypali ranami. 66A zatímco byl Petr dole v nádvoří, přišla jedna z veleknězových služek. 67Když uviděla Petra, jak se ohřívá, pohlédla na něj a řekla: „I ty jsi byl s Nazaretským, tím Ježíšem.“ 68On však zapřel: „Nevím ani nerozumím, co říkáš.“ A vyšel ven do předního dvora a kohout zakokrhal. 69A když ho ta služka uviděla, začala opět říkat těm, kteří stáli poblíž: „Tento je z nich.“ 70On však opět zapíral. A za malou chvíli znovu ti, co stáli poblíž, říkali Petrovi: „Skutečně jsi jeden z nich, vždyť jsi také Galilejec.“ 71On se pak začal zaklínat a zapřísahat: „Neznám toho člověka, o kterém mluvíte.“ 72A hned kohout podruhé zakokrhal. Tu si Petr rozpomněl na výrok, jak mu Ježíš řekl: „Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mne zapřeš,“ a začal plakat.


Matthew Henry - Concise Commentary
 1   Did Christ pour out his soul unto death for us, and shall we think any thing too precious for him? Do we give him the precious ointment of our best affections? Let us love him with all the heart, though it is common for zeal and affection to be misunderstood and blamed; and remember that charity to the poor will not excuse any from particular acts of piety to the Lord Jesus. Christ commended this woman's pious attention to the notice of believers in all ages. Those who honour Christ he will honour. Covetousness was Judas' master lust, and that betrayed him to the sin of betraying his Master; the devil suited his temptation to that, and so conquered him. And see what wicked contrivances many have in their sinful pursuits; but what appears to forward their plans, will prove curses in the end.

 12   Nothing could be less the result of human foresight than the events here related. But our Lord knows all things about us before they come to pass. If we admit him, he will dwell in our hearts. The Son of man goes, as it is written of him, as a lamb to the slaughter; but woe to that man by whom he is betrayed! God's permitting the sins of men, and bringing glory to himself out of them, does not oblige them to sin; nor will this be any excuse for their guilt, or lessen their punishment.

 22   The Lord's supper is food for the soul, therefore a very little of that which is for the body, as much as will serve for a sign, is enough. It was instituted by the example and the practice of our Master, to remain in force till his second coming. It was instituted with blessing and giving of thanks, to be a memorial of Christ's death. Frequent mention is made of his precious blood, as the price of our redemption. How comfortable is this to poor repenting sinners, that the blood of Christ is shed for many! If for many, why not for me? It was a sign of the conveyance of the benefits purchased for us by his death. Apply the doctrine of Christ crucified to yourselves; let it be meat and drink to your souls, strengthening and refreshing your spiritual life. It was to be an earnest and foretaste of the happiness of heaven, and thereby to put us out of taste for the pleasures and delights of sense. Every one that has tasted spiritual delights, straightway desires eternal ones. Though the great Shepherd passed through his sufferings without one false step, yet his followers often have been scattered by the small measure of sufferings allotted to them. How very apt we are to think well of ourselves, and to trust our own hearts! It was ill done of Peter thus to answer his Master, and not with fear and trembling. Lord, give me grace to keep me from denying thee.

 32   Christ's sufferings began with the sorest of all, those in his soul. He began to be sorely amazed; words not used in St. Matthew, but very full of meaning. The terrors of God set themselves in array against him, and he allowed him to contemplate them. Never was sorrow like unto his at this time. Now he was made a curse for us; the curses of the law were laid upon him as our Surety. He now tasted death, in all the bitterness of it. This was that fear of which the apostle speaks, the natural fear of pain and death, at which human nature startles. Can we ever entertain favourable, or even slight thoughts of sin, when we see the painful sufferings which sin, though but reckoned to him, brought on the Lord Jesus? Shall that sit light upon our souls, which sat so heavy upon his? Was Christ in such agony for our sins, and shall we never be in agony about them? How should we look upon Him whom we have pierced, and mourn! It becomes us to be exceedingly sorrowful for sin, because He was so, and never to mock at it. Christ, as Man, pleaded, that, if it were possible, his sufferings might pass from him. As Mediator, he submitted to the will of God, saying, Nevertheless, not what I will, but what thou wilt; I bid it welcome. See how the sinful weakness of Christ's disciples returns, and overpowers them. What heavy clogs these bodies of ours are to our souls! But when we see trouble at the door, we should get ready for it. Alas, even believers often look at the Redeemer's sufferings in a drowsy manner, and instead of being ready to die with Christ, they are not even prepared to watch with him one hour.

 43   Because Christ appeared not as a temporal prince, but preached repentance, reformation, and a holy life, and directed men's thoughts, and affections, and aims to another world, therefore the Jewish rulers sought to destroy him. Peter wounded one of the band. It is easier to fight for Christ than to die for him. But there is a great difference between faulty disciples and hypocrites. The latter rashly and without thought call Christ Master, and express great affection for him, yet betray him to his enemies. Thus they hasten their own destruction.

 53   We have here Christ's condemnation before the great council of the Jews. Peter followed; but the high priest's fire-side was no proper place, nor his servants proper company, for Peter: it was an entrance into temptation. Great diligence was used to procure false witnesses against Jesus, yet their testimony was not equal to the charge of a capital crime, by the utmost stretch of their law. He was asked, Art thou the Son of the Blessed? that is, the Son of God. For the proof of his being the Son of God, he refers to his second coming. In these outrages we have proofs of man's enmity to God, and of God's free and unspeakable love to man.

 66   Peter's denying Christ began by keeping at a distance from him. Those that are shy of godliness, are far in the way to deny Christ. Those who think it dangerous to be in company with Christ's disciples, because thence they may be drawn in to suffer for him, will find it much more dangerous to be in company with his enemies, because there they may be drawn in to sin against him. When Christ was admired and flocked after, Peter readily owned him; but will own no relation to him now he is deserted and despised. Yet observe, Peter's repentance was very speedy. Let him that thinketh he standeth take heed lest he fall; and let him that has fallen think of these things, and of his own offences, and return to the Lord with weeping and supplication, seeking forgiveness, and to be raised up by the Holy Spirit.