Bible of Kralice (CZ - 1613)

1Potom odšel Ježíš za moře Galilejské neb Tiberiadské. 2A šel za ním zástup veliký; nebo viděli divy jeho, kteréž činil nad nemocnými. 3I všel na horu Ježíš, a tam seděl s učedlníky svými. 4Byla pak blízko velikanoc, svátek Židovský. 5Tedy pozdvih očí Ježíš, a viděv, že zástup veliký jde k němu, dí Filipovi: Kde nakoupíme chlebů, aby pojedli tito? 6(Ale to řekl, pokoušeje ho; nebo on věděl, co by měl učiniti.) 7Odpověděl jemu Filip: Za dvě stě peněz chlebů nepostačí jim, aby jeden každý z nich něco maličko vzal. 8Dí jemu jeden z učedlníků jeho, Ondřej, bratr Šimona Petra: 9Jestiť mládenček jeden zde, kterýž má pět chlebů ječných a dvě rybičky. Ale coť jest to mezi tak mnohé? 10I řekl Ježíš: Rozkažte lidu, ať se usadí. A bylo trávy mnoho na tom místě. I posadilo se mužů v počtu okolo pěti tisíců. 11Tedy Ježíš vzal ty chleby, a díky učiniv, rozdával učedlníkům, učedlníci pak sedícím; též podobně z těch rybiček, jakž mnoho chtěli. 12A když byli nasyceni, řekl učedlníkům svým: Zbeřte ty drobty, kteříž zůstali, ať nezhynou. 13I sebrali a naplnili dvanácte košů drobtů z těch pěti chlebů ječných, kteříž pozůstali po těch, kteříž jedli. 14Ti pak lidé, uzřevše ten div, kterýž učinil Ježíš, pravili: Tento jest jistě prorok, kterýž měl přijíti na svět. 15Tedy Ježíš věda, že by měli přijíti a chytiti jej, aby ho učinili králem, ušel na horu opět sám jediný. 16Když pak byl večer, sstoupili učedlníci jeho k moři. 17A vstoupivše na lodí, plavili se přes moře do Kafarnaum. A bylo již tma, a nepřišel byl Ježíš k nim. 18Moře pak dutím velikého větru zdvihalo se. 19A odplavivše se honů jako pětmecítma neb třidceti, uzřeli Ježíše, an chodí po moři, a přibližuje se k lodí. I báli se. 20On pak řekl jim: Jáť jsem, nebojte se. 21I vzali ho na lodí ochotně, a hned lodí přiběhla k zemi, do kteréž se plavili. 22Nazejtří zástup, kterýž byl za mořem, viděv, že jiné lodičky nebylo, než ta jedna, na kterouž byli vstoupili učedlníci jeho, a že Ježíš nebyl všel s učedlníky svými na lodí, ale sami učedlníci jeho byli se plavili, 23(Jiné pak lodí byly připlouly od Tiberiady k tomu místu blízko, kdež byli jedli chléb, když díky učinil Pán), 24Když tedy uzřel zástup, že Ježíše tu není, ani učedlníků jeho, vstoupili i oni na lodí, a přijeli do Kafarnaum, hledajíce Ježíše. 25A nalezše ho za mořem, řekli jemu: Mistře, kdy jsi sem přišel? 26Odpověděl jim Ježíš a řekl: Amen, amen pravím vám: Hledáte mne, ne proto že jste divy viděli, ale že jste jedli chleby a nasyceni jste. 27Pracujte ne o pokrm, kterýž hyne, ale o ten pokrm, kterýž zůstává k životu věčnému, kterýž Syn člověka dá vám. Nebo tohoť potvrdil Bůh Otec. 28Tedy řekli jemu: Co budeme činiti, abychom dělali dílo Boží? 29Odpověděl Ježíš a řekl jim: Totoť jest to dílo Boží, abyste věřili v toho, kteréhož on poslal. 30I řekli jemu: Jakéž pak ty znamení činíš, abychom viděli a věřili tobě? Co děláš? 31Otcové naši jedli mannu na poušti, jakož psáno jest: Chléb s nebe dal jim jísti. 32Tedy řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Ne Mojžíš dal vám chléb s nebe, ale Otec můj vám dává ten chléb s nebe pravý. 33Nebo chléb Boží ten jest, kterýž sstupuje s nebe, a dává život světu. 34I řekli jemu: Pane, dávejž nám chléb ten vždycky. 35Ježíš pak řekl jim: Jáť jsem ten chléb života. Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdož věří ve mne, nebude žízniti nikdy. 36Ale pověděl jsem vám, anobrž viděli jste mne, a nevěříte. 37Všecko, což mi dává Otec, ke mně přijde, a toho, kdož ke mně přijde, nevyvrhu ven. 38Nebo jsem sstoupil s nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, kterýž mne poslal. 39Tatoť jest pak vůle toho, kterýž mne poslal, Otcova, abych ničeho toho, což mi dal, neztratil, ale vzkřísil to v nejposlednější den. 40A tatoť jest vůle toho, kterýž mne poslal, aby každý, kdož vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A jáť jej vzkřísím v den nejposlednější. 41I reptali Židé na něho, že řekl: Já jsem chléb ten, kterýž jsem s nebe sstoupil. 42A pravili: Zdaliž tento není Ježíš, syn Jozefův, jehož my otce i matku známe? Kterak pak dí tento: S nebe jsem sstoupil? 43Tedy odpověděl Ježíš a řekl jim: Nerepcete vespolek. 44Žádný nemůž přijíti ke mně, jediné leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl by jej; a jáť jej vzkřísím v den nejposlednější. 45Psáno jest v prorocích: A budou všickni učeni od Boha. Protož každý, kdož slyšel od Otce a naučil se, jdeť ke mně. 46Ne že by kdo viděl Otce, jediné ten, kterýž jest od Boha, tenť viděl Otce. 47Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, máť život věčný. 48Jáť jsem ten chléb života. 49Otcové vaši jedli mannu na poušti, a zemřeli. 50Totoť jest chléb ten s nebe sstupující. Kdož by koli jej jedl, neumřeť. 51Jáť jsem ten chléb živý, kterýž jsem s nebe sstoupil. Bude-li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky. A chléb, kterýž já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život světa.  52Tedy hádali se Židé vespolek, řkouce: Kterak tento může nám dáti tělo jísti?  53I řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Nebudete-li jísti těla Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě.  54Kdož jí mé tělo a pije mou krev, máť život věčný, a jáť jej vzkřísím v nejposlednější den.  55Nebo tělo mé právě jest pokrm, a krev má právě jest nápoj.  56Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm.  57Jakož mne poslal ten živý Otec, a já živ jsem skrze Otce, tak kdož jí mne, i on živ bude skrze mne.  58Totoť jest ten chléb, kterýž s nebe sstoupil. Ne jako otcové vaši jedli mannu, a zemřeli. Kdož jí chléb tento, živť bude na věky. 59Toto mluvil v škole, uče v Kafarnaum. 60Tedy mnozí z učedlníků jeho, slyševše to, řekli: Tvrdáť jest tato řeč. Kdo ji může slyšeti? 61Ale věda Ježíš sám v sobě, že by proto reptali učedlníci jeho, řekl jim: To vás uráží? 62Co pak, kdybyste uzřeli Syna člověka, an vstupuje, kdež prvé byl? 63Duch jest, kterýž obživuje, těloť nic neprospívá. Slova, kteráž já mluvím vám, Duch jsou a život jsou. 64Ale jsouť někteří z vás, ješto nevěří. Nebo věděl Ježíš od počátku, kdo by byli nevěřící, a kdo by ho měl zraditi. 65I pravil: Protož jsem vám řekl, že žádný nemůže přijíti ke mně, leč by jemu bylo dáno od Otce mého. 66A z toho mnozí z učedlníků jeho odešli zpět, a nechodili s ním více. 67Tedy řekl Ježíš ke dvanácti: Zdaliž i vy chcete odjíti? 68I odpověděl jemu Šimon Petr: Pane, k komu půjdeme? Slova věčného života máš. 69A my jsme uvěřili, a poznali, že jsi ty Kristus, Syn Boha živého. 70Odpověděl jim Ježíš: Však jsem já vás dvanácte vyvolil, a jeden z vás ďábel jest. 71A to řekl o Jidášovi Šimona Iškariotského; nebo ten jej měl zraditi, byv jeden ze dvanácti.


Matthew Henry - Concise Commentary
 1   John relates the miracle of feeding the multitude, for its reference to the following discourse. Observe the effect this miracle had upon the people. Even the common Jews expected the Messiah to come into the world, and to be a great Prophet. The Pharisees despised them as not knowing the law; but they knew most of Him who is the end of the law. Yet men may acknowledge Christ as that Prophet, and still turn a deaf ear to him.

 15   Here were Christ's disciples in the way of duty, and Christ was praying for them; yet they were in distress. There may be perils and afflictions of this present time, where there is an interest in Christ. Clouds and darkness often surround the children of the light and of the day. They see Jesus walking on the sea. Even the approaches of comfort and deliverance often are so mistaken, as to become the occasions of fear. Nothing is more powerful to convince sinners than that word, I am Jesus whom thou persecutest; nothing more powerful to comfort saints than this, I am Jesus whom thou lovest. If we have received Christ Jesus the Lord, though the night be dark, and the wind high, yet we may comfort ourselves, we shall be at the shore before long.

 22   Instead of answering the inquiry how he came there, Jesus blamed their asking. The utmost earnestness should be employed in seeking salvation, in the use of appointed means; yet it is to be sought only as the gift of the Son of man. Him the Father has sealed, proved to be God. He declared the Son of man to be the Son of God with power.

 28   Constant exercise of faith in Christ, is the most important and difficult part of the obedience required from us, as sinners seeking salvation. When by his grace we are enabled to live a life of faith in the Son of God, holy tempers follow, and acceptable services may be done. God, even his Father, who gave their fathers that food from heaven to support their natural lives, now gave them the true Bread for the salvation of their souls. Coming to Jesus, and believing on him, signify the same. Christ shows that he is the true Bread; he is to the soul what bread is to the body, nourishes and supports the spiritual life. He is the Bread of God. Bread which the Father gives, which he has made to be the food of our souls. Bread nourishes only by the powers of a living body; but Christ is himself living Bread, and nourishes by his own power. The doctrine of Christ crucified is now as strengthening and comforting to a believer as ever it was. He is the Bread which came down from heaven. It denotes the Divinity of Christ's person and his authority; also, the Divine origin of all the good which flows to us through him. May we with understanding and earnestness say, Lord, evermore give us this Bread.

 36   The discovery of their guilt, danger, and remedy, by the teaching of the Holy Spirit, makes men willing and glad to come, and to give up every thing which hinders applying to him for salvation. The Father's will is, that not one of those who were given to the Son, should be rejected or lost by him. No one will come, till Divine grace has subdued, and in part changed his heart; therefore no one who comes will ever be cast out. The gospel finds none willing to be saved in the humbling, holy manner, made known therein; but God draws with his word and the Holy Ghost; and man's duty is to hear and learn; that is to say, to receive the grace offered, and consent to the promise. None had seen the Father but his beloved Son; and the Jews must expect to be taught by his inward power upon their minds, and by his word, and the ministers whom he sent among them.

 47   The advantage of the manna was small, it only referred to this life; but the living Bread is so excellent, that the man who feedeth on it shall never die. This bread is Christ's human nature, which he took to present to the Father, as a sacrifice for the sins of the world; to purchase all things pertaining to life and godliness, for sinners of every nation, who repent and believe in him.

 52   The flesh and blood of the Son of man, denote the Redeemer in the nature of man; Christ and him crucified, and the redemption wrought out by him, with all the precious benefits of redemption; pardon of sin, acceptance with God, the way to the throne of grace, the promises of the covenant, and eternal life. These are called the flesh and blood of Christ, because they are purchased by the breaking his body, and the shedding of his blood. Also, because they are meat and drink to our souls. Eating this flesh and drinking this blood mean believing in Christ. We partake of Christ and his benefits by faith. The soul that rightly knows its state and wants, finds whatever can calm the conscience, and promote true holiness, in the redeemer, God manifest in the flesh. Meditating upon the cross of Christ gives life to our repentance, love, and gratitude. We live by him, as our bodies live by our food. We live by him, as the members by the head, the branches by the root: because he lives we shall live also.

 60   The human nature of Christ had not before been in heaven, but being God and man, that wondrous Person was truly said to have come down from heaven. The Messiah's kingdom was not of this world; and they were to understand by faith, what he had said of a spiritual living upon him, and his fulness. As without the soul of man the flesh is of no value, so without the quickening Spirit of God all forms of religion are dead and worthless. He who made this provision for our souls, alone can teach us these things, and draw us unto Christ, that we may live by faith in him. Let us apply to Christ, thankful that it is declared that every one who is willing to come unto him shall be made welcome.

 66   When we admit into our minds hard thoughts of the words and works of Jesus, we enter into temptation, which, if the Lord in mercy prevent not, will end in drawing back. The corrupt and wicked heart of man often makes that an occasion for offence, which is matter of the greatest comfort. Our Lord had, in the foregoing discourse, promised eternal life to his followers; the disciples fastened on that plain saying, and resolved to cleave to him, when others fastened on hard sayings, and forsook him. Christ's doctrine is the word of eternal life, therefore we must live and die by it. If we forsake Christ, we forsake our own mercies. They believed that this Jesus was the Messiah promised to their fathers, the Son of the living God. When we are tempted to backslide or turn away, it is good to remember first principles, and to keep to them. And let us ever remember our Lord's searching question; Shall we go away and forsake our Redeemer? To whom can we go? He alone can give salvation by the forgiveness of sins. And this alone brings confidence, comfort, and joy, and bids fear and despondency flee away. It gains the only solid happiness in this world, and opens a way to the happiness of the next.