Czech Study Bible Translation (CZ)

1Když se Pán dověděl, že farizeové uslyšeli, že on získává a křtí více učedníků než Jan 2— ačkoli Ježíš sám nekřtil, nýbrž jeho učedníci — 3opustil Judsko a odešel opět do Galileje. 4Musel však projít Samařskem. 5Přišel tedy do samařského města zvaného Sychar, blízko pozemku, který dal Jákob svému synu Josefovi. 6Tam byl Jákobův pramen. Ježíš, unaven cestou, se posadil u toho pramene. Bylo kolem poledne. 7Tu přišla samařská žena, aby načerpala vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ 8Jeho učedníci totiž odešli do města, aby nakoupili jídlo. 9Samařská žena mu řekla: „Jak to, že ty, ač jsi Žid, žádáš mne, samařskou ženu, abych ti dala napít?“ Židé totiž se Samařany nic společného neužívají. 10Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala ten Boží dar a věděla, kdo je ten, který ti říká: ‚Dej mi napít‘, požádala bys ty jeho a on by ti dal živou vodu.“ 11Žena mu řekla: „Pane, nemáš ani vědro a studna je hluboká; odkud tedy máš tu živou vodu? 12Jsi snad větší než náš otec Jákob, který nám tuto studnu dal a pil z ní on sám i jeho synové a jeho dobytek?“ 13Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo pije z této vody, bude opět žíznit. 14Kdo by se však napil z vody, kterou mu dám já, nebude nikdy žíznit, ale voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody tryskající k věčnému životu.“ 15Ta žena mu řekla: „Pane, dej mi tuto vodu, abych už nežíznila a nemusela sem chodit nabírat.“ 16Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a přijď sem.“ 17Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí řekl: „Dobře jsi řekla: ‚Nemám muže.‘ 18Vždyť jsi měla pět mužů, a ten, kterého máš nyní, není tvůj muž. To jsi řekla pravdu.“ 19Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. 20Naši otcové se klaněli Bohu na této hoře, a vy říkáte, že místo, kde je třeba se klanět, je v Jeruzalémě.“ 21Ježíš jí řekl: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy se nebudete klanět Otci ani na této hoře ani v Jeruzalémě. 22Vy se klaníte tomu, co neznáte. My se klaníme tomu, co známe, protože záchrana je ze Židů. 23Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele.  24Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě.“  25Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, zvaný Kristus. Až on přijde, oznámí nám všechno.“ 26Ježíš jí řekl: „Já jsem to — ten, který k tobě mluví.“ 27Vtom přišli jeho učedníci a divili se, že rozmlouvá se ženou. Nikdo však neřekl: ‚Nač se ptáš?‘ nebo ‚Proč s ní mluvíš?‘ 28Žena tam tedy nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: 29„Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Není snad on ten Kristus?“ 30Vyšli z města a šli k němu. 31Mezitím ho učedníci prosili: „Rabbi, najez se.“ 32On jim však řekl: „Já mám jíst pokrm, který vy neznáte.“ 33Učedníci se mezi sebou ptali: „Nepřinesl mu někdo něco k jídlu?“ 34Ježíš jim řekl: „Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mne poslal, a dokonal jeho dílo. 35Což neříkáte: ‚Ještě čtyři měsíce a přijde žeň‘? Hle, pravím vám: Pozvedněte své oči a pohleďte na pole, že se bělají ke žni. 36Žnec již bere odměnu a shromažďuje úrodu k věčnému životu, aby se společně radovali rozsévač i žnec. 37Neboť v tom je pravdivé přísloví, že jiný rozsévá a jiný žne. 38Já jsem vás poslal žnout to, na čem jste nepracovali. Druzí pracovali a vy jste vstoupili do jejich těžké práce.“ 39Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy, která svědčila: „Řekl mi vše, co jsem udělala.“ 40Když tedy k němu ti Samařané přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. I zůstal tam dva dny. 41A mnohem více jich uvěřilo pro jeho slovo. 42Té ženě pak říkali: „Teď už věříme ne pro to, co jsi říkala ty, ale sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je skutečně Zachránce světa, Kristus.“ 43Po dvou dnech odtamtud odešel do Galileje. 44Neboť Ježíš sám vydal svědectví, že prorok ve své vlasti nemá vážnost. 45Když tedy přišel do Galileje, Galilejci ho přijali, protože viděli všechno, co učinil o svátku v Jeruzalémě; neboť i oni přišli na svátek. 46Ježíš opět přišel do Kány Galilejské, kde z vody učinil víno. Byl tam jeden královský úředník, jehož syn ležel nemocen v Kafarnaum. 47Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, odešel k němu a prosil ho, aby přišel a uzdravil jeho syna, neboť již skoro umíral. 48Tu mu Ježíš řekl: „Neuvidíte-li znamení a divy, jistě neuvěříte.“ 49Královský úředník mu řekl: „Pane, pojď, než mé dítě zemře!“ 50Ježíš mu říká: „Jdi, tvůj syn žije.“ Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. 51Ještě byl na cestě dolů, když mu vyšli naproti jeho otroci a řekli, že jeho chlapec žije. 52Vyptal se jich tedy na hodinu, ve které mu začalo být lépe. Řekli mu: „Včera v jednu hodinu ho opustila horečka.“ 53Tu otec poznal, že se to stalo v tu hodinu, kdy mu Ježíš řekl: ‚Tvůj syn žije‘. A uvěřil on i celý jeho dům. 54Toto bylo už druhé znamení, které Ježíš učinil, když přišel z Judska do Galileje.


Matthew Henry - Concise Commentary
 1   Jesus applied himself more to preaching, which was the more excellent, 1Cor 1:17, than to baptism. He would put honour upon his disciples, by employing them to baptize. He teaches us that the benefit of sacraments depends not on the hand that administers them.

 4   There was great hatred between the Samaritans and the Jews. Christ's road from Judea to Galilee lay through Samaria. We should not go into places of temptation but when we needs must; and then must not dwell in them, but hasten through them. We have here our Lord Jesus under the common fatigue of travellers. Thus we see that he was truly a man. Toil came in with sin; therefore Christ, having made himself a curse for us, submitted to it. Also, he was a poor man, and went all his journeys on foot. Being wearied, he sat thus on the well; he had no couch to rest upon. He sat thus, as people wearied with travelling sit. Surely, we ought readily to submit to be like the Son of God in such things as these. Christ asked a woman for water. She was surprised because he did not show the anger of his own nation against the Samaritans. Moderate men of all sides are men wondered at. Christ took the occasion to teach her Divine things: he converted this woman, by showing her ignorance and sinfulness, and her need of a Saviour. By this living water is meant the Spirit. Under this comparison the blessing of the Messiah had been promised in the Old Testament. The graces of the Spirit, and his comforts, satisfy the thirsting soul, that knows its own nature and necessity. What Jesus spake figuratively, she took literally. Christ shows that the water of Jacob's well yielded a very short satisfaction. Of whatever waters of comfort we drink, we shall thirst again. But whoever partakes of the Spirit of grace, and the comforts of the gospel, shall never want that which will abundantly satisfy his soul. Carnal hearts look no higher than carnal ends. Give it me, saith she, not that I may have everlasting life, which Christ proposed, but that I come not hither to draw. The carnal mind is very ingenious in shifting off convictions, and keeping them from fastening. But how closely our Lord Jesus brings home the conviction to her conscience! He severely reproved her present state of life. The woman acknowledged Christ to be a prophet. The power of his word in searching the heart, and convincing the conscience of secret things, is a proof of Divine authority. It should cool our contests, to think that the things we are striving about are passing away. The object of worship will continue still the same, God, as a Father; but an end shall be put to all differences about the place of worship. Reason teaches us to consult decency and convenience in the places of our worship; but religion gives no preference to one place above another, in respect of holiness and approval with God. The Jews were certainly in the right. Those who by the Scriptures have obtained some knowledge of God, know whom they worship. The word of salvation was of the Jews. It came to other nations through them. Christ justly preferred the Jewish worship before the Samaritan, yet here he speaks of the former as soon to be done away. God was about to be revealed as the Father of all believers in every nation. The spirit or the soul of man, as influenced by the Holy Spirit, must worship God, and have communion with him. Spiritual affections, as shown in fervent prayers, supplications, and thanksgivings, form the worship of an upright heart, in which God delights and is glorified. The woman was disposed to leave the matter undecided, till the coming of the Messiah. But Christ told her, I that speak to thee, am He. She was an alien and a hostile Samaritan, merely speaking to her was thought to disgrace our Lord Jesus. Yet to this woman did our Lord reveal himself more fully than as yet he had done to any of his disciples. No past sins can bar our acceptance with him, if we humble ourselves before him, believing in him as the Christ, the Saviour of the world.

 27   The disciples wondered that Christ talked thus with a Samaritan. Yet they knew it was for some good reason, and for some good end. Thus when particular difficulties occur in the word and providence of God, it is good to satisfy ourselves that all is well that Jesus Christ says and does. Two things affected the woman. The extent of his knowledge. Christ knows all the thoughts, words, and actions, of all the children of men. And the power of his word. He told her secret sins with power. She fastened upon that part of Christ's discourse, many would think she would have been most shy of repeating; but the knowledge of Christ, into which we are led by conviction of sin, is most likely to be sound and saving. They came to him: those who would know Christ, must meet him where he records his name. Our Master has left us an example, that we may learn to do the will of God as he did; with diligence, as those that make a business of it; with delight and pleasure in it. Christ compares his work to harvest-work. The harvest is appointed and looked for before it comes; so was the gospel. Harvest-time is busy time; all must be then at work. Harvest-time is a short time, and harvest-work must be done then, or not at all; so the time of the gospel is a season, which if once past, cannot be recalled. God sometimes uses very weak and unlikely instruments for beginning and carrying on a good work. Our Saviour, by teaching one poor woman, spread knowledge to a whole town. Blessed are those who are not offended at Christ. Those taught of God, are truly desirous to learn more. It adds much to the praise of our love to Christ and his word, if it conquers prejudices. Their faith grew. In the matter of it: they believed him to be the Saviour, not only of the Jews but of the world. In the certainty of it: we know that this is indeed the Christ. And in the ground of it, for we have heard him ourselves.

 43   The father was a nobleman, yet the son was sick. Honours and titles are no security from sickness and death. The greatest men must go themselves to God, must become beggars. The nobleman did not stop from his request till he prevailed. But at first he discovered the weakness of his faith in the power of Christ. It is hard to persuade ourselves that distance of time and place, are no hinderance to the knowledge, mercy, and power of our Lord Jesus. Christ gave an answer of peace. Christ's saying that the soul lives, makes it alive. The father went his way, which showed the sincerity of his faith. Being satisfied, he did not hurry home that night, but returned as one easy in his own mind. His servants met him with the news of the child's recovery. Good news will meet those that hope in God's word. Diligent comparing the works of Jesus with his word, will confirm our faith. And the bringing the cure to the family brought salvation to it. Thus an experience of the power of one word of Christ, may settle the authority of Christ in the soul. The whole family believed likewise. The miracle made Jesus dear to them. The knowledge of Christ still spreads through families, and men find health and salvation to their souls.