1Jednou se na jednom místě modlil, a když přestal, jeden z jeho učedníků mu řekl: „Pane, nauč nás modlit se, jako to Jan učil své učedníky.“ 2Pověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, ať se posvětí tvé jméno! Ať přijde tvé království! 3Dávej nám denně náš denní chléb 4a odpusť nám naše hříchy – vždyť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás do pokušení.“ 5Potom jim řekl: „Kdo z vás má přítele, za kterým přijde o půlnoci s prosbou: ‚Příteli, půjč mi tři chleby – 6navštívil mě přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu nabídl,‘ 7a on mu zevnitř odpoví: ‚Neobtěžuj, dveře už jsou zamčené a děti jsou se mnou v posteli; nemohu vstát a něco ti dávat‘? 8Říkám vám: I kdyby nevstal a nedal mu to kvůli jejich přátelství, zvedne se a dá mu, co potřebuje, kvůli jeho neodbytnosti. 9A tak vám říkám: Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a bude vám otevřeno. 10Každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a tomu, kdo tluče, bude otevřeno. 11Který z vás otců podá svému synu hada, když tě poprosí o rybu? 12A když poprosí o vejce, podáš mu snad štíra? 13Jestliže tedy vy, kteří jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kteří ho prosí?“ 14Jednou Ježíš vymítal démona němoty. Když démon vyšel a ten němý začal mluvit, zástupy užasly. 15Někteří ale říkali: „Vymítá démony Belzebubem, knížetem démonů!“ 16Jiní ho zase pokoušeli tím, že od něj žádali znamení z nebe. 17On ale znal jejich myšlenky, a tak jim řekl: „Každé království rozdělené samo proti sobě pustne a dům rozdělený proti domu padá. 18Pokud je i satan rozdělen sám proti sobě, jak obstojí jeho království? Říkáte přece, že vymítám démony Belzebubem. 19A pokud já vymítám démony Belzebubem, kým je vymítají vaši synové? Oni proto budou vašimi soudci. 20Vymítám-li však démony Božím prstem, jistě k vám přišlo Boží království. 21Když silný ozbrojenec hlídá svůj palác, jeho majetek je v klidu. 22Když ho ale napadne někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu výzbroj, na kterou spoléhal, a jeho kořist rozdělí. 23Kdo není se mnou, je proti mně; kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje. 24Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po vyprahlých místech a hledá odpočinek. Když ho nenajde, řekne si: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ 25Když přijde a nalezne jej vymetený a ozdobený, 26jde a přibere sedm jiných duchů, horších, než je sám. Pak vejdou dovnitř, zabydlí se tam a nakonec tomu člověku bude hůře než na začátku.“ 27Během jeho řeči jedna žena ze zástupu vykřikla: „Blaze lůnu, které tě nosilo, a prsům, jež jsi sál!“ 28On na to řekl: „Spíše blaze těm, kdo slyší Boží slovo a dodržují je.“ 29Zatímco kolem něj houstly davy, Ježíš pokračoval: „Toto pokolení je zlé. Vyžaduje znamení, ale žádné znamení nedostane, kromě znamení Jonášova. 30Jako se Jonáš stal znamením pro Ninivské, tak bude Syn člověka znamením pro toto pokolení. 31Královna Jihu povstane na soudu s lidmi tohoto pokolení a odsoudí je, neboť přijela z kraje světa, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a hle, zde je někdo víc než Šalomoun. 32Obyvatelé Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a odsoudí je, neboť po Jonášově kázání činili pokání, a hle, zde je někdo víc než Jonáš. 33Nikdo nerozsvítí lampu, aby ji postavil do skrýše nebo pod nádobu. Staví ji na svícen, aby příchozí viděli světlo. 34Tvé oko je lampou těla. Je-li tvé oko štědré, celé tvé tělo je jasné. Když je však lakomé, je i tvé tělo temné. 35Dej tedy pozor, ať světlo v tobě není tmou. 36Když bude celé tvé tělo jasné a žádná jeho část nebude temná, pak bude celé tak jasné, jako když tě lampa osvěcuje svým jasem.“ 37Když domluvil, jeden farizeus ho pozval k sobě na oběd. Ježíš přišel a hned zamířil ke stolu. 38Farizeus se podivil, když uviděl, že se před obědem nejdříve neumyl. 39Pán mu na to řekl: „Vy farizeové leštíte pohár a mísu zvenku, ale vaše nitro je plné hrabivosti a podlosti. 40Blázni! Copak Ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek? 41Dejte chudým, co máte v mísách, a hle – všechno vám bude čisté! 42Běda vám farizeům, že dáváte desátky z máty a routy a z kdejaké byliny, ale spravedlnost a Boží lásku opomíjíte. Těmto věcem jste se měli věnovat a tamty nezanedbávat. 43Běda vám farizeům, neboť milujete čestná sedadla na shromážděních a zdravení na náměstích. 44Běda vám, neboť jste jako nezřetelné hroby – lidé po nich chodí, ani to nevědí.“ 45„Mistře,“ ozval se jeden ze znalců Zákona, „když takhle mluvíš, urážíš i nás.“ 46„Běda i vám znalcům Zákona!“ odpověděl Ježíš. „Zatěžujete lidi neúnosnými břemeny, ale sami na ta břemena ani prstem nesáhnete. 47Běda vám, že stavíte hroby proroků, které zabili vaši otcové! 48Tím jen dosvědčujete a schvalujete skutky svých otců. Oni je totiž zabíjeli a vy jim stavíte hroby. 49Proto také Moudrost Boží řekla: ‚Pošlu k nim proroky a apoštoly; některé z nich zabijí a jiné budou pronásledovat.‘ 50Toto pokolení se proto bude zodpovídat za krev všech proroků, prolévanou od stvoření světa – 51od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který zahynul mezi oltářem a chrámem. Ano, říkám vám, toto pokolení se bude zodpovídat. 52Běda vám znalcům Zákona, že jste vzali klíč k poznání! Sami jste nevešli a těm, kdo vcházeli, jste zabránili.“ 53Když pak odešel, začali ho znalci Písma a farizeové zle napadat. Stále znovu se vraceli k jeho výrokům 54a snažili se vymyslet, jak by ho chytili za slovo.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 THE DISCIPLES TAUGHT TO PRAY. (
Luke 11:1-
Luke 11:13)
one, &c.--struck with either the matter or the manner of our Lord's prayers.
as John, &c.--From this reference to John, it is possible that disciple had not heard the Sermon on the Mount. Nothing of John's inner teaching (to his own disciples) has been preserved to us, but we may be sure he never taught his disciples to say, "Our Father."
2 (See on
Matt 6:9-
Matt 6:13).
3 day by day, &c.--an extension of the petition in Matthew for "this day's" supply, to every successive day's necessities. The closing doxology, wanting here, is wanting also in all the best and most ancient copies of Matthew's Gospel. Perhaps our Lord purposely left that part open: and as the grand Jewish doxologies were ever resounding, and passed immediately and naturally, in all their hallowed familiarity into the Christian Church, probably this prayer was never used in the Christian assemblies but in its present form, as we find it in Matthew, while in Luke it has been allowed to stand as originally uttered.
5 at midnight . . . for a friend is come--The heat in warm countries makes evening preferable to-day for travelling; but "midnight" is everywhere a most unseasonable hour of call, and for that very reason it is here selected.
7 Trouble me not--the trouble making him insensible both to the urgency of the case and the claims of friendship.
I cannot--without exertion which he would not make.
8 importunity--The word is a strong one--"shamelessness"; persisting in the face of all that seemed reasonable, and refusing to take a denial.
as many, &c.--His reluctance once overcome, all the claims of friendship and necessity are felt to the full. The sense is obvious: If the churlish and self-indulgent--deaf both to friendship and necessity--can after a positive refusal, be won over, by sheer persistency, to do all that is needed, how much more may the same determined perseverance in prayer be expected to prevail with Him whose very nature is "rich unto all that call upon Him" (
Rom 10:12).
9 (See on
Matt 7:7-
Matt 7:11.)
13 the Holy Spirit--in Matthew (
Matt 7:11), "good gifts"; the former, the Gift of gifts descending on the Church through Christ, and comprehending the latter.
14 BLIND AND DUMB DEMONIAC HEALED--CHARGE OF BEING IN LEAGUE WITH HELL, AND REPLY--DEMAND OF A SIGN, AND REPLY. (Luke 11:14-36)
dumb--blind also (
Matt 12:22).
20 the finger of God--"the Spirit of God" (
Matt 12:28); the former figuratively denoting the power of God, the latter the living Personal Agent in every exercise of it.
21 strong man--meaning Satan.
armed--pointing to all the subtle and varied methods by which he wields his dark power over men.
keepeth--"guardeth."
his palace--man whether viewed more largely or in individual souls--how significant of what men are to Satan!
in peace--undisturbed, secure in his possession.
22 a stronger than he--Christ: Glorious title, in relation to Satan!
come upon him and overcome him--sublimely expressing the Redeemer's approach, as the Seed of the woman, to bruise the Serpent's head.
taketh from him all his armour--"his panoply," "his complete armor." Vain would be the victory, were not the means of regaining his lost power wrested from him. It is this that completes the triumph and ensures the final overthrow of his kingdom. The parable that immediately follows (
Luke 11:24-
Luke 11:26) is just the reverse of this. (See on
Matt 12:43-
Matt 12:45.) In the one case, Satan is dislodged by Christ, and so finds, in all future assaults, the house preoccupied; in the other, he merely goes out and comes in again, finding the house "EMPTY" (
Matt 12:44) of any rival, and all ready to welcome him back. This explains the important saying that comes in between the two parables (
Luke 11:23). Neutrality in religion there is none. The absence of positive attachment to Christ involves hostility to Him.
23 gathereth . . . scattereth--referring probably to gleaners. The meaning seems to be, Whatever in religion is disconnected from Christ comes to nothing.
27 as he spake these things, a . . . woman of the company--of the multitude, the crowd. A charming little incident and profoundly instructive. With true womanly feeling, she envies the mother of such a wonderful Teacher. Well, and higher and better than she had said as much before her (
Luke 1:28,
Luke 1:42); and our Lord is far from condemning it. He only holds up--as "blessed rather"--the hearers and keepers of God's word; in other words, the humblest real saint of God. (See on
Matt 12:49-
Matt 12:50.) How utterly alien is this sentiment from the teaching of the Church of Rome, which would excommunicate any one of its members who dared to talk in the spirit of this glorious saying! (Also see on
Matt 12:43.)
29 (See on
Matt 12:39-
Matt 12:42.)
33 (See on
Matt 5:14-
Matt 5:16;
Matt 6:22-
Matt 6:23.) But
Luke 11:36 here is peculiarly vivid, expressing what pure, beautiful, broad perceptions the clarity of the inward eye imparts.
38 DENUNCIATION OF THE PHARISEES. (Luke 11:37-54)
marvelled, &c.--(See
Mark 7:2-
Mark 7:4).
39 cup and platter--remarkable example of our Lord's way of drawing the most striking illustrations of great truths from the most familiar objects and incidents of life.
ravening--rapacity.
40 that which is without, &c.--that is, He to whom belongs the outer life, and right to demand its subjection to Himself--is the inner man less His?
41 give alms . . . and . . . all . . . clean--a principle of immense value. As the greed of these hypocrites was one of the most prominent features of their character (
Luke 16:14;
Matt 23:14), our Lord bids them exemplify the opposite character, and then their outside, ruled by this, would be beautiful in the eye of God, and their meals would be eaten with clean hands, though never so fouled with the business of this worky world. (See
Eccl 9:7).
42 mint . . . rue, &c.--rounding on
Lev 27:30, which they interpreted rigidly. Our Lord purposely names the most trifling products of the earth, as examples of what they punctiliously exacted the tenth of.
judgment and the love of God--in
Matt 23:25, "judgment, mercy, and faith." The reference is to
Mic 6:6-
Mic 6:8, whose third element of all acceptable religion, "walking humbly with God," comprehends both "love" and "faith." (See on
Mark 12:29;
Mark 12:32-
Mark 12:33). The same tendency to merge greater duties in less besets us still, but it is the characteristic of hypocrites.
these ought ye, &c.--There is no need for one set of duties to jostle out another; but of the greater, our Lord says, "Ye ought to have done" them; of the lesser, only "ye ought not to leave them undone."
43 uppermost seats--(See on
Luke 14:7-
Luke 14:11).
greetings--(See on
Matt 23:7-
Matt 23:10).
44 appear not, &c.--As one might unconsciously walk over a grave concealed from view, and thus contract ceremonial defilement, so the plausible exterior of the Pharisees kept people from perceiving the pollution they contracted from coming in contact with such corrupt characters. (See
Ps 5:9;
Rom 3:13; a different illustration from
Matt 23:27).
46 burdens grievous, &c.--referring not so much to the irksomeness of the legal rites (though they were irksome,
Acts 15:10), as to the heartless rigor with which they were enforced, and by men of shameless inconsistency.
47 ye build, &c.--Out of pretended respect and honor, they repaired and beautified the sepulchres of the prophets, and with whining hypocrisy said, "If we had been in the days of our fathers, we should not have been partakers with them in the blood of the prophets," while all the time they "were witnesses to themselves that they were the children of them that killed the prophets" (
Matt 23:29-
Matt 23:30); convicting themselves daily of as exact a resemblance in spirit and character to the very classes over whose deeds they pretended to mourn, as child to parent.
49 said the wisdom, &c.--a remarkable variation of the words in
Matt 23:34, "Behold I SEND." As there seems plainly an allusion to ancient warnings of what God would do with so incorrigible a people, so here Christ, stepping majestically into the place of God, so to speak, says, "Now I am going to carry all that out." Could this be other than the Lord of Israel in the flesh?
50 all . . . required of this generation--As it was only in the last generation of them that "the iniquity of the Amorites was full" (
Gen 15:16), and then the abominations of ages were at once completely and awfully avenged, so the iniquity of Israel was allowed to accumulate from age to age till in that generation it came to the full, and the whole collected vengeance of Heaven broke at once over its devoted head. In the first French Revolution the same awful principle was exemplified, and Christendom has not done with it yet.
prophets--in the New Testament sense (
Matt 23:34; see
1Cor 12:28).
51 blood of Zacharias--Probably the allusion is not to any recent murder, but to
2Chr 24:20-22, as the last recorded and most suitable case for illustration. And as Zacharias' last words were, "The Lord require it," so they are warned that "of that generation it should be required."
52 key of knowledge--not the key to open knowledge, but knowledge, the only key to open heaven. In
Matt 23:13, they are accused of shutting heaven; here of taking away the key, which was worse. A right knowledge of God's Word is eternal life (
John 17:3); but this they took away from the people, substituting for it their wretched traditions.
53 Exceedingly vivid and affecting. They were stung to the quick--and can we wonder?--yet had not materials for the charge they were preparing against Him.
provoke him, &c.--"to harass Him with questions."
