1I stalo se, když se na jednom místě modlil, když přestal, řekl jemu jeden z učedlníků jeho: Pane, nauč nás modliti se, jako i Jan učil učedlníky své. 2I řekl jim: Když se modlíte, říkejte: Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přiď království tvé. Buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi. 3Chléb náš vezdejší dávej nám každého dne. 4I odpusť nám hříchy naše, nebo i my odpouštíme všelikému vinníku svému. A neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. 5I řekl jim: Kdo z vás bude míti přítele, a půjde k němu o půlnoci, a dí jemu: Příteli, půjč mi tří chlebů. 6Nebo přítel můj přišel s cesty ke mně, a nemám, co bych předložil před něj. 7A on vnitř jsa, odpověděl by: Nečiň mi nevole; dvéře již zavříny, a dítky mé se mnou jsou v pokoji. Nemohuť vstáti a dáti tobě. 8Pravím vám: Ačť nedá jemu, vstana, proto že jest přítel jeho, ale však pro nezbednost jeho vstana, dá jemu, kolikžkoli potřebuje. 9I jáť pravím vám: Proste, a budeť vám dáno; hledejte, a naleznete; tlucte, a budeť vám otevříno. 10Nebo každý, kdož prosí, béře; a kdož hledá, nalézá; a tomu, kdož tluče, bude otevříno. 11Kterého pak z vás otce prosil by syn za chléb, zdali kamene podá jemu? Aneb za rybu, zdali místo ryby dá jemu hada? 12Aneb prosil-li by za vejce, zdali podá jemu štíra? 13Poněvadž tedy vy, jsouce zlí, umíte dobré dary dávati dětem svým, čím více Otec váš nebeský dá Ducha svatého těm, kteříž ho prosí? 14I vymítal ďábelství, a to bylo němé. Stalo se pak, když vyšlo ďábelství, mluvil ten němý. I divili se zástupové. 15Ale někteří z nich pravili: Skrze Belzebuba, kníže ďábelské, vymítá ďábly. 16A jiní pokoušejíce, znamení od něho hledali s nebe. 17Ale on znaje myšlení jejich, řekl jim: Každé království samo v sobě rozdělené pustne, i dům rozdvojený padá. 18Jestližeť jest pak i satan proti sobě rozdělen, kterakž stane království jeho? Nebo pravíte, že já skrze Belzebuba vymítám ďábly. 19Jestliže já skrze Belzebuba vymítám ďábly, synové vaši skrze koho vymítají? Protož oni soudcové vaši budou. 20Pakliť prstem Božím vymítám ďábly, jistěť přišlo k vám království Boží. 21Když silný oděnec ostříhá síně své, v pokoji jsou všecky věci, kteréž má. 22Pakli by silnější než on přijda, přemohl jej, všecka odění jeho odejme, v něž úfal, a loupeže jeho rozdělí. 23Kdož není se mnou, proti mně jest; a kdož neshromažďuje se mnou, rozptylujeť. 24Když nečistý duch vyjde od člověka, chodí po místech suchých, hledaje odpočinutí. A nenalezna, dí: Vrátím se do domu svého, odkudž jsem vyšel. 25A přijda, nalezne vymetený a ozdobený. 26Tehdy jde, a přijme k sobě jiných sedm duchů horších, než jest sám, a vejdouce, přebývají tam. I jsou poslední věci člověka toho horší nežli první. 27I stalo se, když on to mluvil, že pozdvihši hlasu jedna žena z zástupu, řekla jemu: Blahoslavený život, kterýž tebe nosil, a prsy, kterýchž jsi požíval. 28On pak řekl: Anobrž blahoslavení, kteříž slyší slovo Boží, a ostříhají jeho. 29A když se zástupové scházeli k němu, počal praviti: Pokolení toto nešlechetné jest. Znamení vyhledává, ale znamení jemu nebude dáno, než znamení to Jonáše proroka. 30Nebo jakož Jonáš učiněn byl znamením Ninivitským, takť bude i Syn člověka pokolení tomuto. 31Královna od poledne stane na soudu s muži pokolení tohoto, a odsoudí je. Nebo přijela od končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu, a aj, více než Šalomoun tuto. 32Muži Ninivitští povstanou na soudu s pokolením tímto, a odsoudí je. Nebo činili pokání k kázaní Jonášovu, a aj, více nežli Jonáš tuto. 33Žádný rozsvítě svíci, nepostaví jí do skrýše, ani pod kbelec, ale na svícen, aby ti, kteříž vcházejí, světlo viděli. 34Svíce těla jest oko. Když by tedy oko tvé sprostné bylo, i tělo tvé všecko bude světlé; a pakliť bude nešlechetné, i tělo tvé tmavé bude. 35Viziž tedy, aby světlo, kteréž jest v tobě, nebylo tmou. 36Pakli celé tělo tvé světlé bude, nemaje žádné částky tmavé, budeť všecko tak světlé, že tě jako svíce bleskem osvítí. 37A když on mluvil, prosil ho jeden farizeus, aby obědval u něho. A všed, posadil se za stůl. 38Farizeus pak viděv to, podivil se, že se neumyl před obědem. 39I řekl Pán jemu: Nyní vy farizeové povrchu konvice a misy čistíte, ale to, což vnitř jest u vás, plno jest loupeže a nešlechetnosti. 40Blázni, zdaliž ten, kterýž učinil, což zevnitř jest, neučinil také i toho, což jest vnitř? 41Ale však i z toho, což máte, dávejte almužnu, a aj, všecky věci vaše čisté budou. 42Ale běda vám farizeům, že desátky dáváte z máty a z routy a ze všeliké byliny, ale opouštíte soud a lásku Boží. Tyto věci měli jste činiti, a oněch neopouštěti. 43Běda vám farizeům, nebo milujete první místa v školách a pozdravování na trzích. 44Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, nebo jste jako hrobové nepatrní, a lidé chodíce po nich, nevědí. 45I odpověděv jeden z zákonníků, řekl jemu: Mistře, tyto věci mluvě, i nám také lehkost činíš. 46A on řekl: I vám zákonníkům běda, nebo obtěžujete lidi břemeny nesnesitelnými, a sami se těch břemen jedním prstem nedotýkáte. 47Běda vám, proto že vzděláváte hroby prorocké, kteréž otcové vaši zmordovali. 48A tak osvědčujete a potvrzujete skutků otců svých. Nebo oni zajisté zmordovali je, vy pak vzděláváte hroby jejich. 49Protož i Moudrost Boží řekla: Pošliť k nim proroky a apoštoly, a z těch některé mordovati budou, a jiné vyháněti, 50Aby požádáno bylo od tohoto pokolení krve všech proroků, kteráž vylita jest od ustanovení světa, 51Od krve Abelovy až do krve Zachariášovy, kterýž zahynul mezi oltářem a chrámem. Jistě, pravím vám, požádáno jí bude od pokolení tohoto. 52Běda vám zákonníkům, nebo jste vzali klíč umění; sami jste nevešli, a těm, kteříž vcházeli, zbránili jste. 53A když jim to mluvil, počali zákonníci a farizeové přísně na něj dotírati, a k mnohým řečem příčiny jemu dávati. 54Úklady činíce jemu, a hledajíce popadnouti něco z úst jeho, aby jej obžalovali.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 THE DISCIPLES TAUGHT TO PRAY. (
Luke 11:1-
Luke 11:13)
one, &c.--struck with either the matter or the manner of our Lord's prayers.
as John, &c.--From this reference to John, it is possible that disciple had not heard the Sermon on the Mount. Nothing of John's inner teaching (to his own disciples) has been preserved to us, but we may be sure he never taught his disciples to say, "Our Father."
2 (See on
Matt 6:9-
Matt 6:13).
3 day by day, &c.--an extension of the petition in Matthew for "this day's" supply, to every successive day's necessities. The closing doxology, wanting here, is wanting also in all the best and most ancient copies of Matthew's Gospel. Perhaps our Lord purposely left that part open: and as the grand Jewish doxologies were ever resounding, and passed immediately and naturally, in all their hallowed familiarity into the Christian Church, probably this prayer was never used in the Christian assemblies but in its present form, as we find it in Matthew, while in Luke it has been allowed to stand as originally uttered.
5 at midnight . . . for a friend is come--The heat in warm countries makes evening preferable to-day for travelling; but "midnight" is everywhere a most unseasonable hour of call, and for that very reason it is here selected.
7 Trouble me not--the trouble making him insensible both to the urgency of the case and the claims of friendship.
I cannot--without exertion which he would not make.
8 importunity--The word is a strong one--"shamelessness"; persisting in the face of all that seemed reasonable, and refusing to take a denial.
as many, &c.--His reluctance once overcome, all the claims of friendship and necessity are felt to the full. The sense is obvious: If the churlish and self-indulgent--deaf both to friendship and necessity--can after a positive refusal, be won over, by sheer persistency, to do all that is needed, how much more may the same determined perseverance in prayer be expected to prevail with Him whose very nature is "rich unto all that call upon Him" (
Rom 10:12).
9 (See on
Matt 7:7-
Matt 7:11.)
13 the Holy Spirit--in Matthew (
Matt 7:11), "good gifts"; the former, the Gift of gifts descending on the Church through Christ, and comprehending the latter.
14 BLIND AND DUMB DEMONIAC HEALED--CHARGE OF BEING IN LEAGUE WITH HELL, AND REPLY--DEMAND OF A SIGN, AND REPLY. (Luke 11:14-36)
dumb--blind also (
Matt 12:22).
20 the finger of God--"the Spirit of God" (
Matt 12:28); the former figuratively denoting the power of God, the latter the living Personal Agent in every exercise of it.
21 strong man--meaning Satan.
armed--pointing to all the subtle and varied methods by which he wields his dark power over men.
keepeth--"guardeth."
his palace--man whether viewed more largely or in individual souls--how significant of what men are to Satan!
in peace--undisturbed, secure in his possession.
22 a stronger than he--Christ: Glorious title, in relation to Satan!
come upon him and overcome him--sublimely expressing the Redeemer's approach, as the Seed of the woman, to bruise the Serpent's head.
taketh from him all his armour--"his panoply," "his complete armor." Vain would be the victory, were not the means of regaining his lost power wrested from him. It is this that completes the triumph and ensures the final overthrow of his kingdom. The parable that immediately follows (
Luke 11:24-
Luke 11:26) is just the reverse of this. (See on
Matt 12:43-
Matt 12:45.) In the one case, Satan is dislodged by Christ, and so finds, in all future assaults, the house preoccupied; in the other, he merely goes out and comes in again, finding the house "EMPTY" (
Matt 12:44) of any rival, and all ready to welcome him back. This explains the important saying that comes in between the two parables (
Luke 11:23). Neutrality in religion there is none. The absence of positive attachment to Christ involves hostility to Him.
23 gathereth . . . scattereth--referring probably to gleaners. The meaning seems to be, Whatever in religion is disconnected from Christ comes to nothing.
27 as he spake these things, a . . . woman of the company--of the multitude, the crowd. A charming little incident and profoundly instructive. With true womanly feeling, she envies the mother of such a wonderful Teacher. Well, and higher and better than she had said as much before her (
Luke 1:28,
Luke 1:42); and our Lord is far from condemning it. He only holds up--as "blessed rather"--the hearers and keepers of God's word; in other words, the humblest real saint of God. (See on
Matt 12:49-
Matt 12:50.) How utterly alien is this sentiment from the teaching of the Church of Rome, which would excommunicate any one of its members who dared to talk in the spirit of this glorious saying! (Also see on
Matt 12:43.)
29 (See on
Matt 12:39-
Matt 12:42.)
33 (See on
Matt 5:14-
Matt 5:16;
Matt 6:22-
Matt 6:23.) But
Luke 11:36 here is peculiarly vivid, expressing what pure, beautiful, broad perceptions the clarity of the inward eye imparts.
38 DENUNCIATION OF THE PHARISEES. (Luke 11:37-54)
marvelled, &c.--(See
Mark 7:2-
Mark 7:4).
39 cup and platter--remarkable example of our Lord's way of drawing the most striking illustrations of great truths from the most familiar objects and incidents of life.
ravening--rapacity.
40 that which is without, &c.--that is, He to whom belongs the outer life, and right to demand its subjection to Himself--is the inner man less His?
41 give alms . . . and . . . all . . . clean--a principle of immense value. As the greed of these hypocrites was one of the most prominent features of their character (
Luke 16:14;
Matt 23:14), our Lord bids them exemplify the opposite character, and then their outside, ruled by this, would be beautiful in the eye of God, and their meals would be eaten with clean hands, though never so fouled with the business of this worky world. (See
Eccl 9:7).
42 mint . . . rue, &c.--rounding on
Lev 27:30, which they interpreted rigidly. Our Lord purposely names the most trifling products of the earth, as examples of what they punctiliously exacted the tenth of.
judgment and the love of God--in
Matt 23:25, "judgment, mercy, and faith." The reference is to
Mic 6:6-
Mic 6:8, whose third element of all acceptable religion, "walking humbly with God," comprehends both "love" and "faith." (See on
Mark 12:29;
Mark 12:32-
Mark 12:33). The same tendency to merge greater duties in less besets us still, but it is the characteristic of hypocrites.
these ought ye, &c.--There is no need for one set of duties to jostle out another; but of the greater, our Lord says, "Ye ought to have done" them; of the lesser, only "ye ought not to leave them undone."
43 uppermost seats--(See on
Luke 14:7-
Luke 14:11).
greetings--(See on
Matt 23:7-
Matt 23:10).
44 appear not, &c.--As one might unconsciously walk over a grave concealed from view, and thus contract ceremonial defilement, so the plausible exterior of the Pharisees kept people from perceiving the pollution they contracted from coming in contact with such corrupt characters. (See
Ps 5:9;
Rom 3:13; a different illustration from
Matt 23:27).
46 burdens grievous, &c.--referring not so much to the irksomeness of the legal rites (though they were irksome,
Acts 15:10), as to the heartless rigor with which they were enforced, and by men of shameless inconsistency.
47 ye build, &c.--Out of pretended respect and honor, they repaired and beautified the sepulchres of the prophets, and with whining hypocrisy said, "If we had been in the days of our fathers, we should not have been partakers with them in the blood of the prophets," while all the time they "were witnesses to themselves that they were the children of them that killed the prophets" (
Matt 23:29-
Matt 23:30); convicting themselves daily of as exact a resemblance in spirit and character to the very classes over whose deeds they pretended to mourn, as child to parent.
49 said the wisdom, &c.--a remarkable variation of the words in
Matt 23:34, "Behold I SEND." As there seems plainly an allusion to ancient warnings of what God would do with so incorrigible a people, so here Christ, stepping majestically into the place of God, so to speak, says, "Now I am going to carry all that out." Could this be other than the Lord of Israel in the flesh?
50 all . . . required of this generation--As it was only in the last generation of them that "the iniquity of the Amorites was full" (
Gen 15:16), and then the abominations of ages were at once completely and awfully avenged, so the iniquity of Israel was allowed to accumulate from age to age till in that generation it came to the full, and the whole collected vengeance of Heaven broke at once over its devoted head. In the first French Revolution the same awful principle was exemplified, and Christendom has not done with it yet.
prophets--in the New Testament sense (
Matt 23:34; see
1Cor 12:28).
51 blood of Zacharias--Probably the allusion is not to any recent murder, but to
2Chr 24:20-22, as the last recorded and most suitable case for illustration. And as Zacharias' last words were, "The Lord require it," so they are warned that "of that generation it should be required."
52 key of knowledge--not the key to open knowledge, but knowledge, the only key to open heaven. In
Matt 23:13, they are accused of shutting heaven; here of taking away the key, which was worse. A right knowledge of God's Word is eternal life (
John 17:3); but this they took away from the people, substituting for it their wretched traditions.
53 Exceedingly vivid and affecting. They were stung to the quick--and can we wonder?--yet had not materials for the charge they were preparing against Him.
provoke him, &c.--"to harass Him with questions."
