1Když se pak sstaral Izák, a pošly byly oči jeho, tak že neviděl, povolal Ezau syna svého staršího, a řekl jemu: Synu můj. Kterýžto odpověděl: Aj, teď jsem. 2I dí: Aj, já jsem se již sstaral, a nevím dne smrti své. 3Protož nyní vezmi medle nástroje své, toul svůj a lučiště své, a vyjda do pole, ulov mi zvěřinu. 4A přistroj mi krmi chutnou, jakž já rád jídám, a přines mi, a budu jísti, aťby požehnala duše má, prvé než umru. 5(Slyšela pak Rebeka, když mluvil Izák s Ezau synem svým.) I odšel Ezau na pole, aby ulovil zvěřinu a přinesl. 6Tedy řekla Rebeka Jákobovi synu svému takto: Aj, slyšela jsem, když otec tvůj mluvil k Ezau bratru tvému, a pravil: 7Přines mi něco z lovu, a přistroj mi krmě chutné, abych jedl, a požehnámť před Hospodinem, prvé než umru. 8Nyní tedy, synu můj, poslechni hlasu mého v tom, což já přikazuji tobě. 9Jdi medle k stádu, a odtud mi vezmi dva kozelce výborné, abych přistrojila z nich krmě chutné otci tvému, jakž on rád jídá. 10A přineseš otci svému, a on jísti bude, na to, aby požehnal tobě, prvé než umře. 11I řekl Jákob Rebece matce své: Víš, že Ezau bratr můj jest člověk chlupatý, a já jsem člověk hladký. 12Jestliže omaká mne otec můj, tedy zůstanu u něho za podvodného; a tak uvedu na sebe zlořečenství, a ne požehnání. 13Jemužto odpověděla matka: Nechť jest na mne zlořečenství tvé, synu můj; jen ty poslechni hlasu mého, a jdi, přines mi. 14Tedy odšed, vzal, a přinesl matce své. I připravila matka jeho krmě chutné, jakž otec jeho rád jídal. 15A vzala Rebeka nejlepší šaty Ezausyna svého staršího, kteréž měla u sebe v domě, a oblékla Jákoba, syna svého mladšího. 16A kožkami kozelčími obvinula ruce jeho, a díl hladký hrdla jeho. 17I dala chléb a krmě chutné, kteréž připravila, v ruce Jákoba syna svého. 18A on přišed k otci svému, řekl: Otče můj! Kterýžto odpověděl: Aj, teď jsem. Kdož jsi ty, synu můj? 19I dí Jákob otci svému: Já jsem Ezau, prvorozený tvůj. Učinil jsem, jakž jsi mi poručil. Vstaň, prosím, sedni a jez z lovu mého, aby mi požehnala duše tvá. 20Tedy řekl Izák synu svému: Což to? Brzys to nalezl, synu můj. A on dí: Nebo Hospodin Bůh tvůj způsobil to, aby mi se pojednou nahodilo. 21I řekl Izák Jákobovi: Přistupiž, ať omakám tě, synu můj, ty-li jsi syn můj Ezau, či nejsi. 22Tedy přistoupil Jákob k Izákovi otci svému; a on omakal ho, i řekl: Hlas jest hlas Jákobův, ale ruce tyto ruce Ezau. 23A nepoznal ho; nebo byly ruce jeho, jako ruce Ezau bratra jeho, chlupaté. I požehnal mu. 24A řekl: Ty-liž jsi pak syn můj Ezau? Odpověděl: Já. 25I řekl: Podejž mi, ať jím z lovu syna svého, aby tobě požehnala duše má. Tedy podal mu, a on jedl. Přinesl mu také vína, a on pil. 26I řekl jemu Izák otec jeho: Přistupiž nyní, a polib mne, synu můj. 27I přistoupil a políbil ho. A jakž ucítil Izák vůni roucha jeho, požehnal mu, řka: Pohleď, vůně syna mého jest jako vůně pole, jemuž požehnal Hospodin. 28Dejž tobě Bůh z rosy nebeské, a z tučnosti zemské, i hojnost obilé a vína. 29Nechažť slouží tobě lidé, a sklánějí se před tebou národové. Budiž pánem bratří svých, a ať se sklánějí před tebou synové matky tvé. Kdož by zlořečili tobě, nechť jsou zlořečení, a kdo by dobrořečili tobě, požehnaní. 30A když přestal Izák požehnání dávati Jákobovi, a sotva že vyšel Jákob od Izáka otce svého, Ezau bratr jeho přišel z lovu svého. 31A připraviv i on krmě chutné, přinesl otci svému a řekl mu: Nechžť vstane otec můj, a jí z lovu syna svého, aby mi požehnala duše tvá. 32I řekl jemu Izák otec jeho: Kdo jsi ty? Dí on: Já jsem syn tvůj, prvorozený tvůj Ezau. 33Tedy zhrozil se Izák hrůzou velikou náramně, a řekl: Kdo pak a kde jest ten, ješto uloviv zvěřinu, přinesl mi? A já jsem jedl ze všeho, prvé než jsi ty přišel, a požehnal jsem mu, a budeť požehnaným. 34Uslyšev Ezau slova otce svého, zkřikl hlasem velikým, a hořkostí naplněn jest náramně, a řekl otci svému: Požehnejž mně, i mně také, můj otče! 35Kterýžto řekl: Přišel bratr tvůj podvodně a uchvátil požehnání tvé. 36Tedy řekl: Právětě nazváno jméno jeho Jákob; nebo již po dvakráte mne podvedl, prvorozenství mé odjal, a teď nyní uchvátil požehnání mé. Řekl ještě: Zdali jsi nezachoval i mně požehnání? 37Odpověděl Izák a řekl k Ezau: Aj, ustavil jsem ho pánem nad tebou, a všecky bratří jeho dal jsem mu za služebníky; obilím také a vínem opatřil jsem ho. Což tedy již tobě učiniti mohu, synu můj? 38I řekl Ezau otci svému: Zdaliž to jedno toliko máš požehnání, otče můj? Požehnejž mně, i mně také, můj otče! I povýšil Ezau hlasu svého a plakal. 39Tedy odpověděl Izák otec jeho, a řekl k němu: Aj, v tučnostech země bude bydlení tvé a v rose nebeské s hůry; 40A v meči svém živ budeš, a bratru svému sloužiti budeš; ale přijde čas, že budeš panovati a svržeš jho jeho s šíje své. 41Protož v nenávisti měl Ezau Jákoba pro požehnání, jímž požehnal mu otec jeho, a řekl v srdci svém: Přiblížiť se dnové smutku otce mého, a zabiji Jákoba, bratra svého. 42I oznámena jsou Rebece slova Ezau, staršího syna jejího. Pročež ona poslavši, povolala Jákoba syna svého mladšího, a řekla jemu: Hle, Ezau bratr tvůj těší se tím, že tě zabije. 43Protož nyní, synu můj, poslechni hlasu mého, a vstana, utec k Lábanovi, bratru mému do Cháran. 44A pobuď s ním za některý čas, až by se odvrátila prchlivost bratra tvého, 45A přestalo rozhněvání bratra tvého na tebe, a zapomenul by na to, což jsi mu učinil. Potom já pošli a vezmu tě odtud. Proč mám zbavena býti obou synů jednoho dne? 46I řekla Rebeka Izákovi: Stýště mi se živu býti pro dcery Het. Vezme-li Jákob ženu ze dcer Het, jako tyto jsou ze dcer země této, k čemu mi život?
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 INFIRMITY OF ISAAC. (Gen. 27:1-27)
when Isaac was old, and his eyes were dim--He was in his hundred thirty-seventh year; and apprehending death to be near, Isaac prepared to make his last will--an act of the gravest importance, especially as it included the conveyance through a prophetic spirit of the patriarchal blessing.
4 make . . . savory meat--perhaps to revive and strengthen him for the duty; or rather, "as eating and drinking" were used on all religious occasions, he could not convey the right, till he had eaten of the meat provided for the purpose by him who was to receive the blessing [ADAM CLARKE] (compare
Gen 18:7).
that my soul may bless thee--It is difficult to imagine him ignorant of the divine purpose (compare
Gen 25:23). But natural affection, prevailing through age and infirmity, prompted him to entail the honors and powers of the birthright on his elder son; and perhaps he was not aware of what Esau had done (
Gen 25:34).
6 Rebekah spake unto Jacob--She prized the blessing as invaluable; she knew that God intended it for the younger son [
Gen 25:23]; and in her anxiety to secure its being conferred on the right object--on one who cared for religion--she acted in the sincerity of faith; but in crooked policy--with unenlightened zeal; on the false principle that the end would sanctify the means.
11 Jacob said, Esau my brother is a hairy man--It is remarkable that his scruples were founded, not on the evil of the act, but on the risk and consequences of deception.
13 and his mother said unto him, Upon me be thy curse--His conscience being soothed by his mother, preparations were hastily made for carrying out the device; consisting, first, of a kid's flesh, which, made into a ragout, spiced with salt, onions, garlic, and lemon juice, might easily be passed off on a blind old man, with blunted senses, as game; second, of pieces of goat's skin bound on his hands and neck, its soft silken hair resembling that on the cheek of a young man; third, of the long white robe--the vestment of the first-born, which, transmitted from father to son and kept in a chest among fragrant herbs and perfumed flowers used much in the East to keep away moths--his mother provided for him.
18 he came unto his father--The scheme planned by the mother was to be executed by the son in the father's bedchamber; and it is painful to think of the deliberate falsehoods, as well as daring profanity, he resorted to. The disguise, though wanting in one thing, which had nearly upset the whole plot, succeeded in misleading Isaac; and while giving his paternal embrace, the old man was roused into a state of high satisfaction and delight.
27 the smell of my son is as of a field--The aromatic odors of the Syrian fields and meadows, often impart a strong fragrance to the person and clothes, as has been noticed by many travellers.
28 THE BLESSING. (Gen. 27:28-46)
God give thee of the dew of heaven--To an Oriental mind, this phraseology implied the highest flow of prosperity. The copious fall of dew is indispensable to the fruitfulness of lands, which would be otherwise arid and sterile through the violent heat; and it abounds most in hilly regions, such as Canaan, hence called the "fat land" (
Neh 9:25,
Neh 9:35).
plenty of corn and wine--Palestine was famous for vineyards, and it produced varieties of corn, namely, wheat, barley, oats, and rye.
29 Let people serve thee--fulfilled in the discomfiture of the hostile tribes that opposed the Israelites in the wilderness; and in the pre-eminence and power they attained after their national establishment in the promised land. This blessing was not realized to Jacob, but to his descendants; and the temporal blessings promised were but a shadow of those spiritual ones, which formed the grand distinction of Jacob's posterity.
30 Esau came in from his hunting--Scarcely had the former scene been concluded, when the fraud was discovered. The emotions of Isaac, as well as Esau, may easily be imagined--the astonishment, alarm, and sorrow of the one; the disappointment and indignation of the other. But a moment's reflection convinced the aged patriarch that the transfer of the blessing was "of the Lord," and now irrevocable. The importunities of Esau, however, overpowered him; and as the prophetic afflatus was upon the patriarch, he added what was probably as pleasing to a man of Esau's character as the other would have been.
39 Behold, thy dwelling shall be the fatness of the earth--The first part is a promise of temporal prosperity, made in the same terms as Jacob's [
Gen 27:28] --the second part refers to the roving life of hunting freebooters, which he and his descendants should lead. Though Esau was not personally subject to his brother, his posterity were tributary to the Israelites, till the reign of Joram when they revolted and established a kingdom of their own (
2Kgs 8:20;
2Chr 21:8-10).
41 Esau hated Jacob--It is scarcely to be wondered at that Esau resented the conduct of Jacob and vowed revenge.
The days of mourning for my father are at hand--a common Oriental phrase for the death of a parent.
42 these words of Esau were told Rebekah--Poor woman! she now early begins to reap the bitter fruits of her fraudulent device; she is obliged to part with her son, for whom she planned it, never, probably, seeing him again; and he felt the retributive justice of heaven fall upon him heavily in his own future family.
45 Why should I be deprived of you both?--This refers to the law of Goelism, by which the nearest of kin would be obliged to avenge the death of Jacob upon his brother.
46 Rebekah said to Isaac--Another pretext Rebekah's cunning had to devise to obtain her husband's consent to Jacob's journey to Mesopotamia; and she succeeded by touching the aged patriarch in a tender point, afflicting to his pious heart--the proper marriage of their younger son.
