1Naamán, velitel armády aramejského krále, byl před svým pánem významným a vznešeným mužem, neboť skrze něj dal Hospodin Aramejcům záchranu. Ten muž byl udatný hrdina, ale byl postižen malomocenstvím. 2Když jednou Aramejci vytáhli na loupežnou výpravu, odvedli z izraelské země mladé děvče. Sloužilo pak Naamánově ženě. 3Řeklo své paní: Kéž by se můj pán dostal před proroka, který je v Samaří. Potom by ho zbavil malomocenství. 4Naamán šel a oznámil svému pánu: To děvče z izraelské země povídalo to a to. 5Na to aramejský král řekl: Nuže, jdi, pošlu izraelskému králi dopis. Šel tedy a vzal s sebou deset talentů stříbra, šest tisíc šekelů zlata a deset proměnných rouch. 6Přinesl dopis izraelskému králi. V něm stálo toto: Až se k tobě dostane tento dopis, viz, že jsem k tobě poslal svého otroka Naamána, abys ho zbavil malomocenství. 7I stalo se, když izraelský král přečetl ten dopis, že roztrhl své roucho a řekl: Což jsem Bůh, abych usmrcoval či zachovával při životě, že tento posílá ke mně, abych zbavil člověka malomocenství? Rozvažte a pohleďte, že proti mně hledá záminku. 8I stalo se, když Elíša, muž Boží, uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal králi: Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně, aby poznal, že je v Izraeli prorok. 9Když přišel Naamán se svými koňmi a s vozem, zastavil u vchodu do Elíšova domu. 10Elíša k němu poslal posla se slovy: Jdi a umyj se sedmkrát v Jordánu; tvé tělo se obnoví a budeš čistý. 11Naamán se rozhněval, odešel a řekl: Hle, říkal jsem si: Jistě vyjde, postaví se, bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, mávat rukou k místu a zbaví mě malomocenství. 12Což nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší nežli všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl umýt v nich, abych byl čist? Obrátil se a v hněvu odcházel. 13Přistoupili jeho otroci a přemlouvali ho. Říkali: Můj otče, kdyby ti prorok pověděl nějakou velkou věc, cožpak bys to neudělal? Tím spíše, když ti řekl: Umyj se a budeš čistý. 14Sestoupil tedy, ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího a jeho tělo se obnovilo a bylo jako tělo malého chlapce — byl čist. 15Pak se vrátil k muži Božímu, on a celý jeho doprovod. Přišel, postavil se před ním a řekl: Hle, nyní vím, že na celé zemi není Bůh, jenom v Izraeli. A teď přijmi dar od svého otroka. 16On ale odpověděl: Jakože živ je Hospodin, kterému sloužím, nepřijmu. Ačkoliv ho nutil, aby přijal, on to odmítl. 17Nato Naamán řekl: Když ne, tak dovol, ať je tvému otroku dán náklad prsti, co unese pár mezků, neboť tvůj otrok již nebude připravovat zápalné oběti ani obětní hody jiným bohům, jenom Hospodinu. 18Tuto věc ať Hospodin odpustí tvému otroku: Když můj pán přichází do domu Rimónova, aby se tam klaněl, opírá se o mou ruku a klaním se v domě Rimónově. Až se budu klanět v domě Rimónově, ať Hospodin odpustí tvému otroku tuto věc. 19Odpověděl mu: Jdi v pokoji. Když od něho odešel na kus cesty, 20Gechází, služebník Elíši, muže Božího, si řekl: Hle, můj pán ušetřil tohoto Aramejce Naamána a nepřijal od něj, co přivezl. Jakože živ je Hospodin, poběžím za ním a vezmu si od něj něco. 21Tak se hnal Gechází za Naamánem. Když Naamán uviděl, že za ním někdo běží, rychle seskočil z vozu a šel mu vstříc. Zeptal se: Vše v pořádku? 22Odpověděl: Vše v pořádku. Můj pán mě poslal se slovy: Hle, přišli ke mně právě z Efrajimského pohoří dva mládenci z prorockých žáků. Dej jim, prosím, talent stříbra a dvě proměnná roucha. 23Naamán odpověděl: Buď tak laskav, vezmi si dva talenty. Nutil ho a zabalil dva talenty stříbra do dvou vaků i dvě proměnná roucha a dal to dvěma svým služebníkům, aby to před ním nesli. 24Když přišel Gechazí na kopec, vzal si to od nich a uložil to v domě. Muže propustil a oni odešli. 25On pak šel a postavil se před svým pánem. Elíša se ho zeptal: Odkudpak, Gechází? Odpověděl: Tvůj otrok nešel nikam. 26On mu řekl: Nešel jsem v duchu s tebou, když ten muž sestoupil ze svého vozu a šel ti vstříc? Což je čas brát stříbro a brát roucha, olivové háje a vinice, brav a skot, otroky a otrokyně? 27Naamánovo malomocenství ulpí navěky na tobě a na tvém potomstvu. Nato od něj odešel postižen malomocenstvím, bílý jako sníh.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 NAAMAN'S LEPROSY. (
2Kgs 5:1-7)
Naaman, captain of the host of the king of Syria, was a great man with his master--highly esteemed for his military character and success.
and honourable--rather, "very rich."
but he was a leper--This leprosy, which, in Israel, would have excluded him from society, did not affect his free intercourse in the court of Syria.
2 a little maid--who had been captured in one of the many predatory incursions which were then made by the Syrians on the northern border of Israel (see
1Sam 30:8;
2Kgs 13:21;
2Kgs 24:2). By this young Hebrew slave of his wife, Naaman's attention was directed to the prophet of Israel, as the person who would remove his leprosy. Naaman, on communicating the matter to his royal master, was immediately furnished with a letter to the king of Israel, and set out for Samaria, carrying with him, as an indispensable preliminary in the East, very costly presents.
5 ten talents of silver--Ł3421; 6000 shekels of gold; a large sum of uncertain value.
ten changes of raiment--splendid dresses, for festive occasions--the honor being thought to consist not only in the beauty and fineness of the material, but on having a variety to put on one after another, in the same night.
7 when the king of Israel had read the letter, that he rent his clothes--According to an ancient practice among the Eastern people, the main object only was stated in the letter that was carried by the party concerned, while other circumstances were left to be explained at the interview. This explains Jehoram's burst of emotion--not horror at supposed blasphemy, but alarm and suspicion that this was merely made an occasion for a quarrel. Such a prince as he was would not readily think of Elisha, or, perhaps, have heard of his miraculous deeds.
8 ELISHA SENDS HIM TO JORDAN, AND HE IS HEALED. (
2Kgs 5:8-15)
when Elisha the man of God had heard that the king of Israel had rent his clothes, that he sent to the king, saying, . . . let him come now to me--This was the grand and ultimate object to which, in the providence of God, the journey of Naaman was subservient. When the Syrian general, with his imposing retinue, arrived at the prophet's house, Elisha sent him a message to "go and wash in Jordan seven times." This apparently rude reception to a foreigner of so high dignity incensed Naaman to such a degree that he resolved to depart, scornfully boasting that the rivers of Damascus were better than all the waters of Israel.
11 strike his hand over the place--that is, wave it over the diseased parts of his body. It was anciently, and still continues to be, a very prevalent superstition in the East that the hand of a king, or person of great reputed sanctity, touching, or waved over a sore, will heal it.
12 Abana and Pharpar--the Barrady and one of its five tributaries--uncertain which. The waters of Damascus are still highly extolled by their inhabitants for their purity and coldness.
14 Then went he down, and dipped himself seven times in Jordan--Persuaded by his calmer and more reflecting attendants to try a method so simple and easy, he followed their instructions, and was cured. The cure was performed on the basis of God's covenant with Israel, by which the land, and all pertaining to it, was blessed. Seven was the symbol of the covenant [KEIL].
15 ELISHA REFUSES NAAMAN'S GIFTS. (
2Kgs 5:15-19)
he returned to the man of God--After the miraculous cure, Naaman returned to Elisha, to whom he acknowledged his full belief in the sole supremacy of the God of Israel and offered him a liberal reward. But to show that he was not actuated by the mercenary motives of the heathen priests and prophets, Elisha, though he accepted presents on other occasions (
2Kgs 4:42), respectfully but firmly declined them on this, being desirous that the Syrians should see the piety of God's servants, and their superiority to all worldly and selfish motives in promoting the honor of God and the interests of true religion.
17 two mules' burden of earth--with which to make an altar (
Exod 20:24) to the God of Israel. What his motive or his purpose was in this proposal--whether he thought that God could be acceptably worshipped only on his own soil; or whether he wished, when far away from the Jordan, to have the earth of Palestine to rub himself with, which the Orientals use as a substitute for water; or whether, by making such a request of Elisha, he thought the prophet's grant of it would impart some virtue; or whether, like the modern Jews and Mohammedans, he resolved to have a portion of this holy earth for his nightly pillow--it is not easy to say. It is not strange to find such notions in so newly a converted heathen.
18 goeth into the house of Rimmon--a Syrian deity; probably the sun, or the planetary system, of which a pomegranate (Hebrew, Rimmon) was the symbol.
leaneth on my hand--that is, meaning the service which Naaman rendered as the attendant of his sovereign. Elisha's prophetic commission not extending to any but the conversion of Israel from idolatry, he makes no remark, either approving or disapproving, on the declared course of Naaman, but simply gives the parting benediction (
2Kgs 5:19).
20 GEHAZI, BY A LIE, OBTAINS A PRESENT, BUT IS SMITTEN WITH LEPROSY. (
2Kgs 5:20-27)
I will run after him, and take somewhat of him--The respectful courtesy to Elisha, shown in the person of his servant, and the open-handed liberality of his gifts, attest the fulness of Naaman's gratitude; while the lie--the artful management is dismissing the bearers of the treasure, and the deceitful appearance before his master, as if he had not left the house--give a most unfavorable impression of Gehazi's character.
23 in two bags--People in the East, when travelling, have their money, in certain sums, put up in bags.
27 leper as white as snow--(See on
Lev 13:3). This heavy infliction was not too severe for the crime of Gehazi. For it was not the covetousness alone that was punished; but, at the same time, it was the ill use made of the prophet's name to gain an object prompted by a mean covetousness, and the attempt to conceal it by lying [KEIL].
