1Álef. Šťastní, jejichž cesta je bez úhony, ti, kteří kráčejí v Jahvově zákoně! 2Šťastní, kdo dodržují jeho svědectví a kdo ho z celého srdce hledají 3a kdo nepáchajíce zlo kráčejí po jeho cestách! 4Ty vyhlašuješ své předpisy, mají se zachovávat v úplnosti. 5Kéž se mé cesty utvrdí, abych zachovával tvou vůli. 6Pak nebudu nijak zahanben, když opět spatřím všechna tvá přikázání. 7Upřímným srdcem ti budu vzdávat díky, poučen o tvých spravedlivých soudech. 8Tvou vůli chci zachovávat, neopouštěj mě nadobro. 9Bét. Jak má mladík uchovat svou cestu čistou? Zachováváním tvého slova. 10Z celého srdce hledám tebe, od tvých přikázání se neodchyluji. 11V srdci jsem uchoval tvé sliby, abych vůči tobě nijak nepochybil. 12Jsi tak požehnaný, Jahve, pouč mě o své vůli! 13Svými rty jsem vyjmenoval všechny soudy tvých úst. 14Nad cestou tvého svědectví se raduji více než nad jakýmkoli bohatstvím. 15O tvých předpisech chci rozjímat a hledět na tvé stezky. 16Ve tvé vůli nalézám své potěšení, nezapomínám na slovo tvé. 17Gimel. Buď dobrotivý k svému služebníku a budu živ, budu zachovávat tvé slovo. 18Otevři mi oči: budu hledět na divy tvého zákona. 19Jsem přece na zemi cizincem, neskrývej mi tedy svá přikázání. 20Má duše se v každé době stravuje touhou po tvých soudech. 21Svaluješ vinu na pyšné, prokleté, kteří překračují tvá přikázání. 22Zbav mě urážky a pohrdání, neboť já dodržuji tvé svědectví. 23Ať si zasedají a mluví proti mně knížata, tvůj služebník rozjímá o tvé vůli. 24Tvé svědectví, to jsou mé slasti, tvá vůle - moji rádcové. 25Dálet. Má duše přilnula k prachu, oživ mě podle svého slova. 26Vypočítávám své cesty, ty mi odpovídáš, pouč mě o své vůli. 27Dej, ať porozumím cestě tvých předpisů, o tvých divech budu rozjímat. 28Má duše se rozplývá v zármutku, pozdvihni mě podle svého slova. 29Odvrať mě od cesty lži, dej mi milost svého zákona. 30Zvolil jsem cestu pravdy, podřizuji se tvým soudům. 31Přimykám se ke tvému svědectví, Jahve, kéž mě nezklameš. 32Běžím po cestě tvých přikázání, vždyť tys dal mému srdci volnost. 33Hé. Pouč mě, Jahve, o cestě své vůle, chci si ji ponechat jako odměnu. 34Dej, ať porozumím a ať dodržuji tvůj zákon, ať ho zachovávám z celého srdce. 35Veď mě na cestu svých přikázání, neboť tam je mé potěšení. 36Nakloň mé srdce k svému svědectví a nikoli k zisku. 37Osvoboď mé oči od nicotných obrazů, oživ mě svým slovem. 38Dodrž svůj slib svému služebníku, aby panovala bázeň před tebou. 39Osvoboď mě od urážky, jež mě děsí, tvé soudy jsou vítány. 40Hle, toužil jsem po tvých předpisech, oživ mě svou spravedlností. 41Vav. Ať ke mně přijde tvá láska, Jahve, tvá spása, jak jsi slíbil! 42Ať slovem pohotově odpovídám na urážku, neboť spoléhám na tvé slovo. 43Neodnímej mi z úst slovo pravdy, vždyť doufám ve tvé soudy. 44Budu tvůj zákon zachovávat bez oddechu, navždy a na věky. 45Budu si volně kráčet, vždyť vyhledávám tvé předpisy. 46Před králi promluvím o tvém svědectví a nebudu se vůbec hanbit. 47Tvá přikázání mi byla slastí, velice jsem si je zamiloval. 48Vztahuji ruce k tvým přikázáním, jež miluji, o tvé vůli rozjímám. 49Zajin. Rozpomeň se na slovo dané svému služebníku, jímž jsi mi dal naději. 50To je má útěcha v bídě: oživuje mě tvůj slib. 51Pyšní se mi po libosti posmívali, já jsem v tvém zákoně neochabl. 52Připomínám si tvé dávné soudy, Jahve, a utěšuji se. 53Zmocňuje se mě hněv nad bezbožnými, kteří opouštějí tvůj zákon. 54Tvá vůle je pro mne písní, tam, kde přebývám jako cizinec. 55V noci si připomínám tvé jméno, Jahve, a zachovávám tvůj zákon. 56Pro mne platí toto: dodržování tvých předpisů. 57Chet. Mým údělem, Jahve, jak jsem řekl, je zachovávání tvých slov. 58Z celého srdce chci obměkčit tvou tvář, slituj se nade mnou, jak jsi slíbil! 59Přemítám o svých cestách a vracím se k tvému svědectví. 60Spěšně a bez prodlení zachovávám tvá přikázání. 61Sítě bezbožníků mě obkličují, nezapomínám na tvůj zákon. 62Vstávám o půlnoci a vzdávám ti díky za tvé spravedlivé soudy, 63vždyť jsem spojencem všech, kdo se tě bojí a dodržují tvé předpisy. 64Tvá láska, Jahve, naplňuje zemi, pouč mě o své vůli. 65Tet. Prokázal jsi svému služebníku dobro, Jahve, podle svého slova. 66Nauč mě rozvaze a vědění, vždyť mám víru ve tvá přikázání. 67Dokud jsem nebyl zkrušen, bloudil jsem, nyní si hledím tvého slibu. 68Ty, dobrotivý a dobře činící, pouč mě o své vůli. 69Pyšní mě klamou lží, já celým srdcem dodržuji tvé předpisy. 70Necitelné je jejich srdce, jako ze sádla, pro mne je slastí tvůj zákon. 71Je pro mne k dobrému, jsem-li zarmoucen, abych se poučil o tvé vůli. 72Je pro mne k dobrému zákon z tvých úst, víc než miliony ve zlatě a stříbře. 73Jod. Tvé ruce mě učinily a upevnily, dej mi porozumění, naučím se tvým přikázáním. 74Kdo se tě bojí, vídá mě s radostí, neboť doufám ve tvé slovo. 75Vím, Jahve, že spravedlivé jsou tvé soudy, žes mě zkrušil právem. 76Ať je mi útěchou tvá láska, jak jsi to slíbil svému služebníku! 77Ať mě potká tvá něžná láska, a budu žít, neboť tvůj zákon je pro mne slastí. 78Hanba pyšným, kteří mě zavalují lží! Já rozjímám o tvých předpisech. 79Ať se ke mně přikloní, kdo se tě bojí a kdo znají tvé svědectví! 80Ať je mé srdce bez vady, jde-li o tvou vůli, pak nebudu zahanben. 81Kaf. Až do konce půjde má duše za tvou spásou, doufám ve tvé slovo. 82Až do konce mé oči za tvým slibem, kdy mě utěšíš? 83Podobám se měchu vystavenému kouři, a přece nezapomínám na tvou vůli. 84Jak dlouhé budou dny tvého služebníka, kdy budeš soudit mé pronásledovatele? 85Pyšní mi hloubí jámy v rozporu s tvým zákonem. 86Pravdou jsou všechna tvá přikázání: pomoz mi, když mě pronásleduje lež. 87Málem už se mnou na této zemi skoncovali, a přesto tvé předpisy neopustím. 88Dle své lásky mě oživuj, budu dodržovat svědectví tvých úst. 89Lámed. Navěky, Jahve, tvé slovo, neměnné na nebesích; 90od věků do věků tvá pravda, upevnil jsi zemi, ona trvá. 91Vše dodnes trvá podle tvých soudů, neboť všechno ti slouží. 92Kdyby tvůj zákon pro mne nebyl slastí, dávno bych zahynul v bídě. 93Nikdy nezapomenu na tvé předpisy, ty mě jimi oživuješ. 94Jsem tvůj, zachraň mě, vyhledávám tvé předpisy. 95Číhají na mne bezbožníci, aby mě zahubili, já však chápu tvé svědectví. 96Dohlédl jsem na konec každé dokonalosti: jak nedohledné je tvé přikázání! 97Mém. Jak miluji tvůj zákon! Po celý den o něm rozjímám. 98Moudřejším mě činíš nad mé nepřátele svým přikázáním, je stále u mne. 99Více důvtipu mám než všichni mí učitelé, o tvém svědectví rozjímám. 100Více porozumění mám než všichni starci, dodržuji všechny tvé předpisy. 101Od každé zlé cesty chráním své kroky, abych zachovával tvé slovo. 102Od tvých soudů se neodvracím, protože mě učíš ty. 103Jak sladký je na mém ponebí tvůj slib, nad med sladší v mých ústech! 104Tvé předpisy mi dávají chápavost a nenávidím každou cestu lži. 105Nún. Svítilnou pro mé kroky je tvé slovo, světlem na mé cestě. 106Zachovávám, co jsem přísahal, budu se držet tvých spravedlivých soudů. 107Jsem na dně bídy, Jahve, oživ mě podle svého slova. 108Přijmi se zalíbením obětní dar mých úst, Jahve, pouč mě o svých soudech. 109Svou duši mám neustále v rukou, nezapomínám na tvůj zákon. 110I když mi bezbožníci nastražují léčku, neuchyluji se od tvých předpisů. 111Tvé svědectví je mým dědictvím navždy, je radostí mého srdce. 112Nakláním své srdce, aby konalo tvou vůli, v tom je odměna navždy. 113Sámek. Nenávidím dvojaká srdce a miluji tvůj zákon. 114Ty, mé útočiště, můj štíte, doufám ve tvé slovo. 115Odvraťte se ode mne, zlovolníci, chci dodržovat přikázání svého Boha. 116Buď mi oporou, jak jsi slíbil, a budu žít, nezahanbuj mé očekávání. 117Buď mi podporou a budu spasen, tvou vůli budu mít stále na očích. 118Srážíš všechny, kdo překračují tvou vůli, lživý je jejich výpočet. 119Za rez pokládáš všechny bezbožníky země, proto miluji tvé svědectví. 120Hrůzou před tebou se chvěje mé tělo, tvých soudů se bojím. 121Ajin. Vykonával jsem soud a spravedlnost, nevydávej mě mým katanům. 122K dobrému buď spojen se svým služebníkem, ať mě nemučí pyšní lidé. 123Až do konce jdou mé oči za tvou spásou, za tvým slibem spravedlnosti. 124Jednej se svým služebníkem podle své lásky, pouč mě o své vůli. 125Jsem tvůj služebník, dej mi porozumění, a poznám tvé svědectví. 126Je čas jednat, Jahve, tvůj zákon byl porušen. 127Proto miluji tvá přikázání víc než zlato a než ryzí zlato. 128Proto se řídím všemi tvými předpisy a nenávidím každou cestu lži. 129Pé. Tvé svědectví je tak podivuhodné, proto je má duše uchovává. 130Když se ukáže tvé slovo, osvěcuje a prostí lidé pochopí. 131Dokořán otevírám ústa a nadechuji se v dychtivosti po tvých přikázáních. 132Shlédni ke mně, slituj se nade mnou, je to právo těch, kdo milují tvé jméno. 133Dle svého slibu upevni mé kroky, ať nade mnou nezvítězí zlo. 134Vykup mě z muk, jež působí člověk, budu zachovávat tvé předpisy. 135Pro svého služebníka rozjasni svou tvář, pouč mě o své vůli. 136Mé oči se zalévají slzami, neboť se nezachovává tvůj zákon. 137Çáde. Jak jsi spravedlivý, Jahve! Jak přímé jsou tvé soudy. 138Své svědectví ukládáš jako spravedlnost, jako úplnou pravdu. 139Má horlivost mě stravuje, vždyť mí utlačovatelé zapomínají na tvé slovo. 140Tvůj slib je plně vyzkoušen, tvůj služebník jej má rád. 141I když jsem ubohý a pohrdají mnou, nezapomínám na tvé předpisy. 142Věčnou spravedlností je tvá spravedlnost, pravdou je tvůj zákon. 143Dolehly na mne úzkost, útlak, tvá přikázání jsou mi slastí. 144Věčná spravedlnost je tvé svědectví, dej mi porozumění, a budu žít. 145Kóf. Volám z celého srdce, odpověz mi, Jahve, budu dodržovat tvou vůli. 146Volám tě, zachraň mě, budu se držet tvého svědectví. 147Předbíhám úsvit a úpěnlivě prosím, doufám ve tvé slovo. 148Mé oči předbíhají noční hlídku, abych rozjímal o tvém slibu. 149Ve své lásce slyš můj hlas, Jahve, dle svých soudů mě oživ. 150Mí pronásledovatelé se ženou za hanebností, vzdalují se tvého zákona. 151Ty jsi nablízku, Jahve, pravda jsou všechna tvá přikázání. 152Již dávno jsem věděl o tvém svědectví, že jsi je ustanovil navždy. 153Réš. Pohleď na mou bídu, vysvoboď mě, vždyť nezapomínám na tvůj zákon. 154Obhajuj mou při, braň mě, podle svého slibu mě oživ. 155Daleko od bezbožníků je spása, oni se nepídí po tvé vůli. 156Hojná je tvá něžná láska, Jahve, podle svých soudů mě oživ. 157Četní jsou mí pronásledovatelé, mí utlačovatelé, neochabl jsem ve tvém svědectví. 158Viděl jsem odpadlíky, ošklivili se mi, oni si nehledí tvého slibu. 159Pohleď, jak miluji tvé předpisy, Jahve, podle své lásky mě oživ. 160Pravda, základ tvého slova, na věky tvé spravedlivé soudy. 161Šín. Bezdůvodně mě pronásledují knížata, mé srdce se obává tvého slova. 162Raduji se nad tvým slibem, jako bych našel velikou kořist. 163Lež nenávidím, hnusím si ji, tvůj zákon miluji. 164Sedmkrát za den tě chválím za tvé spravedlivé soudy. 165Veliký pokoj těm, kdo milují tvůj zákon, nic pro ně není pohoršením. 166Čekám na tvou spásu, Jahve, následuji tvá přikázání. 167Má duše se drží tvého svědectví, bezvýhradně je miluji. 168Držím se tvých předpisů, tvého svědectví, všechny mé cesty máš před sebou. 169Táv. Ať se mé volání přiblíží k tvé tváři, Jahve, svým slovem mi dej porozumění. 170Ať má modlitba přijde před tvou tvář, slibem svým mě vysvoboď. 171Ať mé rty hlásají tvou chválu, neboť mě poučuješ o své vůli. 172Ať můj jazyk opakuje tvůj slib, neboť všechna tvá přikázání jsou spravedlivá. 173Ať je mi tvá ruka ku pomoci, neboť jsem si vyvolil tvé předpisy. 174Toužím po tvé spáse, Jahve, tvůj zákon je mi slastí. 175Ať má duše žije ke tvé chvále, tvé soudy ať jsou mi ku pomoci! 176Bloudím jako ztracená ovce, vyhledej svého služebníka. Ne, nezapomněl jsem na tvá přikázání.
Carl Heinrich Riegers - Comments (GER)(1-176) - Der 119. Psalm hat keine überschrift noch anderweitige unfehlbare Anzeige, wann und von wem er gemacht worden sei. Weil so viel vom Abweichen auf falschem Weg und vom genauen Bleiben an der unverfälschten Richtschnur des göttlichen Worts darin vorkommt, so setzen ihn Manche in spätere als Davids Zeiten, weil nämlich erst durch den vielen Umgang mit fremden Völkern so eine Vermischung der Wahrheit mit Lügen unter das Jüdische Volk gekommen Sei. Er ist aber auch auf alle Zeiten hinein ein wichtiges Zeugnis von dem manchfaltigen Gebrauch und Nutzen des göttlichen Worts, wie ein Mensch GOttes dadurch vollkommen ausgerüstet und zu allem guten Wert geschickt werden kann. Zur Einteilung des Psalmen ist überhaupt so viel zu merken, daß er nach dem hebräischen Alphabet, welches 22 Buchstaben hat, in 22 Teile eingerichtet ist, So daß jedesmal 8 Verse nach einander mit einerlei hebräischen Buchstaben anfangen. Der erste Achter macht den Eingang, die 20 mittleren die Abhandlung, und der letzte den Beschluß aus. Der Eingang enthält die Summe vom ganzen Psalmen. Der Mann GOttes hat nämlich unter einem tiefen Eindruck von der Seligkeit derer, die das Wort GOttes halten, den Vorsatz und Wunsch in seinem Herzen gefaßt, daß seine Wege auch nach diesem Wort GOttes eingerichtet, und er dadurch zu einem Menschen GOttes ausgerüstet, mithin dieser Seligkeiten auch teilhaftig würde. In der Abhandlung wird hernach dieser gute Vorsatz und Wunsch ausgeführt, und da hat man aus zwei Stücke zu merken, erstlich auf die mancherlei N amen, die darin das Wort GOttes bekommt. Denn daraus sieht man, wie sich der Mann GOttes auf den güldenen Text so ernstlich applicirt und gelegt, die Materie desselben, die Art des Vortrags, die daran hängenden Siegel der Rechte und Gerichte in Belohnung und Bestrafung, die Fassung des Worts und Willens GOttes in einen Bund, in Zeugnisse und Gebote, wie er dies Alles so genau bemerkt - andern Teils aber die vielfältigen übungen, so der Mann GOttes daraus von sich genommen, mit Beten, mit Bekenntnis und Lob, mit gehorsamem Angriff, mit Klage über sein Elend und Unvermögen, mit Erneuerung seines guten Vorhabens, mit Eifer über Andere, mit Zurückdenken ans Vergangene, mit froher Aussicht aufs Zukünftige, und was ihn jede dieser übungen zu seinem guten Zweck gefördert habe. Demnach kommt es auf die zwei Vorteile an: Applicre dich ganz auf den köstlichen Text, und die Sache applicire ganz auf dich. Das ist: halte an mit Lesen, Betrachten, Wiederholen, Vergleichen der Worte GOttes, Alles aber, was vorkommt, laß bei dir zur Besserung des Herzens anschlagen, daß es dich ins Gebet zur Bewahrung deiner Sinne, zur Läuterung deiner Absichten, zur Verabscheuung der Welt und ihres Laufs, zum Mißtrauen gegen dein betrügliches Herz, zur sorgfältigen Anwendung der Gnade antreibe. Der Eingang: das selige Vorhaben, GOtt in Seinem Wort zu suchen, an GOtt nach seinem Wort zu hangen, und durch das Wort GOttes ein zu allein guten Werk geschickter Mensch Gottes zu werden. Das Wort GOttes treibt durch Aufdeckung unserer Mängel zum Gebet. Deswegen wer viel und ernstlich mit GOttes Wort umgeht, wird immer zum Gebet gestimmt, teils nach dem Gefühl seines eigenen Bedürfnisses, teils nach dem Glauben aus ganze Wort GOttes. Er bekennt, daß man mit der übung im Wort GOttes früh anfangen und fleißig anhalten müsse, wenn man zu dem gewünschten Zweck kommen wolle. Mit Lust, Begierde, Freude, Verlangen, Fleiß des Herzens, es zu behalten, hat sich einer im Worte GOttes zu üben, aber auch hernach mit Bekenntnis des Mundes, mit Reden davon, mit Erzählen sich dessen anzunehmen. Er fährt fort, GOttes Beistand zu seinem guten Vorhaben zu suchen, damit er nicht von innerlichen und äußerlichen Hindernissen davon abgehalten werde. Wer freilich in die übung in GOttes Wort hineinkommt, der findet erst die tiefen Wunder desselben, er spürt die Schwäche seiner Augen, selbige einzusehen. Und wenn dazu noch die Fremdlingsschaft in der Welt kommt, darin einem so viel Gefährliches und Betrügliches begegnen kann, so viel Exempel von Verführern und Verführten vorkommen, so viel Ansehen der Menschen, das einen erschrecken und gefangen nehmen will; so merkt man freilich, daß man sich nichts Geringes vorgenommen hat, wenn man sich vorgenommen, ein durch das Wort GOttes zu allem guten Werk geschickter Mensch GOttes zu werden. Er kommt über seinem guten Vorsatz in einen noch tieferen Kampf hinein, diese Bedrängnis aber schärft auch sein Gebet und er hält desto mehr um Erleuchtung an, und verspricht Standhaftigkeit im Wort des HErrn. Da geht es aus dem nämlichen Ton, wie in dem Kirchenlied: Ach, erheb' die matten Kräfte, Daß sie sich doch reißen los, Denke, daß ein armer Mensche Dir im Tod nichts nütze sei? Heb ihn aus dem Staub der Sünden zc. Nun aber kommen gelassene Bitten, wie noch bei einer redlichen übung im Wort GOttes bald der Ernst und Fleiß, sich anzugreifen, vorschlägt, bald das Gefühl, wie bei unserem Unvermögen das Beste sei, nur gelassen um die Handleitungen der göttlichen Weisheit anzuhalten. Zeige mir diese Wege, unterweise mich, führe mich, neige mein Herz, sind lauter so gelassene Bitten, die zwar aus einem billigen Mißtrauen gegen sich selbst gehen, dabei man sich aber doch kindlich an GOtt und an seine Hand hinhängt: Wie die Jugend gängle mich, Daß der Feind nicht rühme sich, Er hab' so ein Kind gefället, Das auf Dich sein' Hoffnung stellet. Von da an regt sich nun ein tröstlicher Vorblick aufs Zukünftige, wie er seines Gebets noch werde froh werden, und das trägt er dankbarlich dem HErrn vor, und hält daneben mit Beten an. Da tut es einen guten Schritt mit einem, wenn es in die Bereitschaft zur Verantwortung gegen Den, der Grund fordert, hineingeht, wenn man die Scheue, die sich verborgen hält, überwindet, und Anderer Unglauben und Spötterei sich nicht vom Bekenntnis der Wahrheit abhalten läßt. Solch ein Bekennen vor den Menschen vergilt einem der HErr gleich mit einer mehreren Freudigkeit im Zugang zu Ihm Selbst und mit einer reichen Lust an seinen Geboten. Er stärkt sich, auf seinem Vorsatz zu bleiben, auch durch Rücksicht auf das Vergangene, erzählt seine Erfahrungen, die er ehemalen über die Bewahrung des Worts GOttes gehabt, und mahnt immer an bei dem lieben GOtt, um weitere Erfüllung seiner Verheißungen an ihm. Ein tröstliches Zurückdenken an die überwundenen Versuchungen ist ein trefflicher Vorteil, wenn man auch neue Anläufe zu erleiden hat, und es wird einem versichert Dergleichen hab ich schon manches mit dem Wort des HErrn abgewiesen. Dein Wort ist mein Trost in meinem Elend : ist wohl die Summe von allen Erfahrungen : durch Geduld und Trost der Schrift in seinem Elend Hoffnung haben, daran kann einem genügen. Nun stellt er neuerdings in Einfalt auf den HErrn vor, und zeigt, was ihm die Aufsicht auf das Zukünftige und der Rückblick auf das Vergangene im Gegenwärtigen für eine ruhige Fassung gebe, und wie er mit Beten, mit Untersuchung seiner selbst, mit eilfertiger Aufraffung aus der Trägheit, mit Abschneidung der Hindernisse so ihm gemacht werden, mit Gesuch der gesegneten Gemeinschaft im Guten , sich immer wieder auf seinen Vorsatz erneure. Ohne die Sorge und Frage: Wie soll ichs machen und angreifen? gar zu lang umtreiben, lieber nach jedesmaligem besten Wissen und Gewissen es angreifen, und so gut man kann, sich nicht säumen, fördert am besten. Er merkt, daß das bisherige Ringen über seinen guten Vorsatz nicht vergeblich gewesen, daß es ihm etwas zum Geschmack des gütigen Worts GOttes ausgetragen habe; er kommt darüber mit Beten und Loben vor den HErrn, der ihm viel Gutes getan, und seine innerlichen und äußerlichen Leiden so zum Besten gewendet habe. Was ist es für ein Unterschied, wenn sich einer in seiner erstmals erweckten Gutwilligkeit, GOtt zu suchen, ansieht, oder hernach dazu nimmt, aus was für Irrungen er erst hernach zurechtgeführt worden, nachdem ihn Anfechtung aufs Wort merken lehrte. Durch Demütigungen bringt einen GOtt von der eigenen Weisheit herab, V. 67. und gemeiniglich durch noch schärfere Demütigungen von der eigenen Gerechtigkeit, V. 71. Bei bisher erfahrenem guten Fortgang streckt er sich nun nach dem Weiteren aus, und faßt einen neuen Mut gegen alle noch übrigen Versuchungen, empfiehlt sich dabei GOtt an, unter der guten Hoffnung seinen Vorsatz zu erreichen. Auch für Andere, die GOtt fürchten, aber unter dem Druck vom Dienst der Eitelkeit etwa noch nicht so durchbrechen können, ist es keine geringe Förderung, wenn sie einen sehen, der sich mit Glauben, Bekennen, üben, Hoffen, so fest an GOtt hält, und sich von keiner Hindernis niederdrücken läßt. Hier läßt sich ein neuer Kampf spüren, daß er über seinem edlen Vorhaben über GOttes Rechten zu halten noch so verhindert werde, wenigstens nicht schnellen Fortgang merke; doch bleibt ihm der Trost, daß ihn der HErr bei anhaltendem Verlangen nicht werde dahinten lassen, wie er sehnlichst bittet. Man kommt freilich oft in Umstände, wo es einem dringt zu rufen: JEsu, hilf Siegen, und laß mich nicht sinken, Wenn sich die Kräfte der Lügen aufblähn, Und mit dem Scheine der Wahrheit sich schminken, Laß mich viel heller noch Deine Kraft sehen. Man kann einem mit Lügen sein rechtschaffenes Wesen heruntermachen, und dagegen was Anderes aufbürden wollen, daß es einem zu schaffen macht. Bei erlangter neuer Stärkung faßt er einen neuen getrosten Mut, mit der unveränderlichen ewigen Wahrheit des Worts GOttes Alles zu überwinden, und ewig damit zu bestehen. Man bekommt freilich öfters zu empfinden, was man ohne das Wort GOttes, ohne den täglichen Unterricht desselben, ohne die Hoffnung des Reichs GOttes aus seinem Wort, wäre, und wie wenig Menschen und all ihr Trost an einem ausrichteten. Und es ist ganz gut, je mehr man auf den Grund zu stehen kommt. Binde doch Alle, die Dich lieben, In den Gurt der Wahrheit ein, Uns um Dich oft zu betrüben, Und in Dir nur zu erfreun. Er stärkt sich noch weiter in der Hoffnung, mit dem ewig bleibenden Wort GOttes wohl zu bleiben, durch Betrachtung, was ihm sein Bleiben am Wort GOttes bisher genützt habe, zu was für Wachstum in der Weisheit, zu welchem Geschmack und Erfahrung, zu welcher Befestigung in allem Guten er gleichwohl gekommen, ungeachtet er nicht so eilend das Ziel erreicht, wie er etwa gedacht. Was ein redliches Herz hierunter zu seinem eigenen Lob zu sagen scheint, das läuft doch eigentlich auf lauter Lob GOttes und seines Worts hinaus, als wodurch man so gelehrt, geleitet, vor bösem und falschem Weg bewahrt worden sei. Nachdem er durch so viel guten Fortgang gestärkt worden war, so wächst sein Eifer, und er macht sich durch einen Eid aufs neue verbindlich, über seinem Vorsatz zu halten, sollte es auch immer neue Proben geben. über dem besten und ernstlichsten Vorsatz wie V. 106, kann es hintennach die schärfste Demütigungen geben, V. 1 07. damit das mit einschlagende fremde Feuer geschieden, der Mensch vor Erhebung verwahrt, und der bezeugte Ernst auf eine gemäße Probe gesetzt werde. Darüber empfiehlt man es aber desto mehr dem HErrn zum Wohlgefallen und Fördern an. Die erfahrene Demütigung bringt ihn aber nicht von seinem Vorsatz ab, sondern er bleibt auf seinem Sinn gegen GOtt und seinem Wort, auch auf seinem Eifer gegen die Verächter desselben und bittet GOtt, daß Er ihn gegen alles innere Unvermögen und äußere Anläufe schützen und Ihm den göttlichen Eifer gegen die Bösen fruchtbarlich vorstellen wolle. Der Spaß wider das Arge muß ,die Liebe zum Guten schärfen und reinigen, die Liebe zum Guten aber muß auch den Haß wider das Arge regieren und in Ordnung halten. Er legt sich nun auf anhaltendes Beten und gibt auch dazwischen immer Seinen unverrückten Sinn auf die Liebe, die Wahrheit und auf den Haß gegen Alles zu erkennen. GOtt muß einen vertreten und seine eigene Wahrheit dafür verpfänden, daß Er einen nicht wolle umkommen noch Schaden nehmen lassen, unter so vielen bösen Händen , die nach einem greifen, und das ist einem der einzige Trost der das Herz fest macht. Es reiße keine Lust noch Pein mich von der Liebe GOttes und Seines Worts hin. Nachdem ihm GOttes Wort unter allen bisherigen Versuchungen und übungen so zum Licht und zur Kraft geworden ist, so schärft sich sein Verlangen nach dessen Eröffnung noch weiter, und auch der Eifer um die Ehre des Worts GOttes gegen die Verächter steigt. Sei mir gnädig und laß kein Unrecht über mich herrschen; vergib uns unsere Schulden, und führe uns nicht in die Versuchung: sind die zwei Hauptstücke bei einem geraden Lauf in der Wahrheit, und darin tut einem freilich das Wort GOttes treffliche Dienste, es spricht in der Sündenpein herzlich von Vergebung ein, und es bewahrt vor Versuchung zu neuen Sünden. Er preist das Wort der Gerechtigkeit und Wahrheit GOttes nachdrücklich, sowohl nach den herrlichen Eigenschaften und Kräften, die GOtt, sein Urheber, darein gelegt, als auch nach den guten Wirkungen, die es bei Ihm habe, ihn im Eifer wider das Böse und im steten Angedenken und Betrachtung der Rechte GOttes zu erhalten. GOttes Wort ist wohl geläutert, nicht zu hoch und nicht zu nieder, eben recht, überall hin brauchbar, man darf nicht erst wie an menschlichen Rechten nach Zeit und Umständen daran mehren, mindern, nachgeben, Sondern es bleibt einmal wie das anderemal dabei. Aber ein Herz kann sich auch unverändert darauf verlassen. Er merkt und bezeugt mehr und mehr, wie es ihm beim Halten an dem Wort GOttes so wohl sei, tröstet sich dessen gegen seine Verfolger und hält einmal über das andere im Gebet an , daß ihm GOtt zu immer genauerem Bewahren Seines Worts verhelfen wolle. Gnade und rechte GOttes in seinem Wort angeboten und bezeugt, sind ein tröstlicher Stab. Gnade ist das Erste, was ein zerschlagenes Herz ergreifen kann, wenn es aber davon erquickt und belebt wird, so merkt es auch, daß es eine aufs Recht gegründete, rechtlich ausgemachte und befestigte Gnade ist, und das macht das Herz noch fester. Er fährt noch weiter im Beten fort, und rühmt, was für Trost er aus GOttes Wort genossen, und stärkt, sich im Angedenken an die Barmherzigkeit GOttes die sein Schutz bleiben werde. Man kann spüren, wie die vertrauliche Freimütigkeit gegen dem Beschluß des Psalmen zunimmt, und wie die Zukehr zu GOtt vermittelst seines lieben Worts immer zärtlicher wird, wie er sich aber auch vom heillosen Zustand der Gottlosen immer ernstlicher scheidet, weil sie mit den Rechten GOttes auch alles Heil GOttes dahinten lassen. Er legt vor GOtt und Menschen dar, daß er mitten unter den Verfolgungen doch seine Ehrfurcht und Freude am Wort GOttes nicht verloren habe, Sondern in der Liebe dazu ungekränkt ausharre, und noch darauf bleibe. Fürchtet euch vor ihrem Trotzen nicht. Heiligt aber GOtt den HErrn in eurem Herzen. Dies ist auch eine aus dem Samen des lebendigen Worts GOttes erwachsene gute Frucht die mit großem Frieden und Warten auf das Heil GOttes und dessen unfehlbare herrliche Hinausführung verbunden ist. Beschluß, und in demselben die kurze Summarische Wiederholung des Psalmen womit er nochmals seinen Sinn vor GOtt bringt, und teils für sich um Unterricht, und für die Feinde um Rettung anhält, teils verspricht, GOttes Name und Wort mit Bekenntnis zu verherrlichen, teils nochmalen aufs Demütigste zu erkennen gibt, wie er bei all Seinen guten Vorsätzen und redlichem Ernst bloß der Gnade leben müsse, und seiner Schwachheit täglich bewußt sei. So wird der edle Vorsatz, durch das Wort, ein zu allem guten Werk geschickter Mensch GOttes zu werden, ausgeführt und behauptet, unter tiefer Armut des Geistes im Gefühl Seines Unvermögens, in herzlicher Liebe und Hochachtung gegen dem großen Ziel, nach welchem man sich ausstreckt, und in dessen Betrachtung man sich aufgemacht hat. So wird das Wort GOttes und die Kraft desselben ins Herz hineingebeten, und so fließt hernach das Gebet auch wieder in das ganze Tun und lassen eines Menschen ein, der sichs zu Seinem Ziel gemacht: O daß mein Leben Deine Rechte mit ganzem Ernst hielte!
