Czech Study Bible Translation (CZ)

1Potom byl židovský svátek a Ježíš vystoupil do Jeruzaléma. 2V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, který má pět sloupořadí. 3V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých, kteří čekali na pohyb vody. 4Neboť Pánův anděl občas sestupoval do rybníka a vířil vodu. Kdo po zvíření vody první vstoupil do rybníka, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí. 5Byl tam jeden člověk, nemocný již třicet osm let. 6Když ho Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouhou dobu nemocen, řekl mu: „Chceš být uzdraven? “ 7Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě snesl do rybníka, když se voda rozvíří. Zatímco já teprve přicházím, jiný tam sestupuje přede mnou.“ 8Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lehátko a choď.“ 9A hned byl ten člověk uzdraven, vzal své lehátko a chodil. Ten den však byla sobota. 10Židé tomu uzdravenému říkali: „Je sobota; není dovoleno, abys nosil své lehátko.“ 11On jim však odpověděl: „Ten, který mě uzdravil, mi řekl: ‚Vezmi své lehátko a choď.‘“ 12Otázali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti řekl: ‚Vezmi své lehátko a choď‘?“ 13Uzdravený však nevěděl, kdo to je, neboť Ježíš se ztratil v zástupu, který na tom místě byl. 14Potom ho Ježíš nalezl v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi uzdraven. Už nehřeš, aby se ti nepřihodilo něco horšího.“ 15Ten člověk odešel a oznámil Židům, že tím, kdo ho uzdravil, je Ježíš. 16Proto Židé Ježíše pronásledovali a usilovali ho zabít, že tyto věci činil v sobotu. 17Ježíš jim však odpověděl: „Můj Otec až dosud pracuje, i já pracuji.“ 18Proto ho Židé ještě více usilovali zabít, že nejen rušil sobotu, ale také Boha nazýval svým vlastním otcem, a činil se tak rovným Bohu. 19Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí on, to činí stejně i Syn. 20Neboť Otec miluje Syna a ukazuje mu všechno, co sám činí. A ještě větší skutky než tyto mu ukáže, abyste vy žasli. 21Jako totiž Otec křísí mrtvé a obživuje, tak také Syn obživuje ty, které chce. 22Vždyť Otec ani nikoho nesoudí, ale všechen soud svěřil Synu,  23aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí Otce, který ho poslal.  24Amen, amen, pravím vám, že kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má věčný život a nejde na soud, ale přešel ze smrti do života. 25Amen, amen, pravím vám, že přichází hodina, a nyní je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a ti, kdo uslyší, budou žít. 26Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synu, aby měl život sám v sobě. 27A dal mu pravomoc konat soud, protože je Syn člověka. 28Nedivte se tomu; vždyť přichází hodina, v níž všichni, kteří jsou v hrobech, uslyší jeho hlas 29a vyjdou. Ti, kdo činili dobře, budou vzkříšeni k životu, a ti, kdo jednali zle, budou vzkříšeni k soudu. “ 30„Já sám od sebe nemohu dělat nic. Jak slyším, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, protože nehledám svou vůli, ale vůli toho, kdo mne poslal.“ 31„Svědčím-li já sám o sobě, není mé svědectví pravé. 32Je jiný, kdo o mně svědčí, a vím, že svědectví, které o mně vydává, je pravdivé. 33Vy jste poslali k Janovi a on vydal svědectví Pravdě. 34Já sice nepřijímám svědectví od člověka, ale toto říkám, abyste byli zachráněni. 35On byl lampou hořící a zářící, a vám se zachtělo zaradovat se na chvíli v jeho světle. 36Já však mám větší svědectví než Janovo: skutky, které mi dal Otec, abych je vykonal. Právě ty skutky, které činím, o mně svědčí, že mne poslal Otec. 37A sám Otec, který mne poslal, vydal o mně svědectví. Vy jste nikdy neslyšeli jeho hlas ani jste neviděli jeho podobu 38a jeho slovo ve vás nezůstává, protože nevěříte tomu, koho on poslal. 39Zkoumáte Písma, protože se domníváte, že v nich máte věčný život, a právě ona svědčí o mně. 40Ale nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ 41„Slávu od lidí nepřijímám. 42Ale vím o vás, že v sobě nemáte lásku k Bohu. 43Já jsem přišel ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mě. Kdyby přišel někdo jiný ve svém vlastním jménu, toho přijmete. 44Jak vy můžete uvěřit, když přijímáte slávu jedni od druhých, ale slávu, která je od jediného Boha, nehledáte? 45Nemyslete si, že já vás budu obviňovat u Otce; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož doufáte. 46Kdybyste totiž věřili Mojžíšovi, věřili byste mně, protože on psal o mně. 47Nevěříte-li jeho zápisům, jak uvěříte mým výrokům?“


Matthew Henry - Concise Commentary
 1   We are all by nature impotent folk in spiritual things, blind, halt, and withered; but full provision is made for our cure, if we attend to it. An angel went down, and troubled the water; and what disease soever it was, this water cured it, but only he that first stepped in had benefit. This teaches us to be careful, that we let not a season slip which may never return. The man had lost the use of his limbs thirty-eight years. Shall we, who perhaps for many years have scarcely known what it has been to be a day sick, complain of one wearisome night, when many others, better than we, have scarcely known what it has been to be a day well? Christ singled this one out from the rest. Those long in affliction, may comfort themselves that God keeps account how long. Observe, this man speaks of the unkindness of those about him, without any peevish reflections. As we should be thankful, so we should be patient. Our Lord Jesus cures him, though he neither asked nor thought of it. Arise, and walk. God's command, Turn and live; Make ye a new heart; no more supposes power in us without the grace of God, his distinguishing grace, than this command supposed such power in the impotent man: it was by the power of Christ, and he must have all the glory. What a joyful surprise to the poor cripple, to find himself of a sudden so easy, so strong, so able to help himself! The proof of spiritual cure, is our rising and walking. Has Christ healed our spiritual diseases, let us go wherever he sends us, and take up whatever he lays upon us; and walk before him.

 10   Those eased of the punishment of sin, are in danger of returning to sin, when the terror and restraint are over, unless Divine grace dries up the fountain. The misery believers are made whole from, warns us to sin no more, having felt the smart of sin. This is the voice of every providence, Go, and sin no more. Christ saw it necessary to give this caution; for it is common for people, when sick, to promise much; when newly recovered, to perform only something; but after awhile to forget all. Christ spoke of the wrath to come, which is beyond compare worse than the many hours, nay, weeks and years of pain, some wicked men have to suffer in consequence of their unlawful indulgences. And if such afflictions are severe, how dreadful will be the everlasting punishment of the wicked!

 17   The Divine power of the miracle proved Jesus to be the Son of God, and he declared that he worked with, and like unto his Father, as he saw good. These ancient enemies of Christ understood him, and became more violent, charging him not only with sabbath-breaking, but blasphemy, in calling God his own Father, and making himself equal with God. But all things now, and at the final judgment, are committed to the Son, purposely that all men might honour the Son, as they honour the Father; and every one who does not thus honour the Son, whatever he may think or pretend, does not honour the Father who sent him.

 24   Our Lord declared his authority and character, as the Messiah. The time was come when the dead should hear his voice, as the Son of God, and live. Our Lord first refers to his raising those who were dead in sin, to newness of life, by the power of the Spirit, and then to his raising the dead in their graves. The office of Judge of all men, can only be exercised by one who has all knowledge, and almighty power. May we believe His testimony; thus our faith and hope will be in God, and we shall not come into condemnation. And may His voice reach the hearts of those dead in sin; that they may do works meet for repentance, and prepare for the solemn day.

 30   Our Lord returns to his declaration of the entire agreement between the Father and the Son, and declared himself the Son of God. He had higher testimony than that of John; his works bore witness to all he had said. But the Divine word had no abiding-place in their hearts, as they refused to believe in Him whom the Father had sent, according to his ancient promises. The voice of God, accompanied by the power of the Holy Ghost, thus made effectual to the conversion of sinners, still proclaims that this is the beloved Son, in whom the Father is well pleased. But when the hearts of men are full of pride, ambition, and the love of the world, there is no room for the word of God to abide in them.

 39   The Jews considered that eternal life was revealed to them in their Scriptures, and that they had it, because they had the word of God in their hands. Jesus urged them to search those Scriptures with more diligence and attention. Ye do search the Scriptures, and ye do well to do so. They did indeed search the Scriptures, but it was with a view to their own glory. It is possible for men to be very studious in the letter of the Scriptures, yet to be strangers to its power. Or, Search the Scriptures, and so it was spoken to them in the nature of an appeal. Ye profess to receive and believe the Scripture, let that be the judge. It is spoken to us as advising or commanding all Christians to search the Scriptures. Not only read them, and hear them, but search them; which denotes diligence in examining and studying them. We must search the Scriptures for heaven as our great end; For in them ye think ye have eternal life. We must search the Scriptures for Christ, as the new and living Way, that leads to this end. To this testimony Christ adds reproofs of their unbelief and wickedness; their neglect of him and his doctrine. Also he reproves their want of the love of God. But there is life with Jesus Christ for poor souls. Many who make a great profession of religion, yet show they want the love of God, by their neglect of Christ and contempt of his commandments. It is the love of God in us, the love that is a living, active principle in the heart, which God will accept. They slighted and undervalued Christ, because they admired and overvalued themselves. How can those believe, who make the praise and applause of men their idol! When Christ and his followers are men wondered at, how can those believe, the utmost of whose ambition is to make a fair show in the flesh!

 45   Many trust in some form of doctrines or some parties, who no more enter into the real meaning of those doctrines, or the views of the persons whose names they bear, than the Jews did into those of Moses. Let us search and pray over the Scriptures, as intent on finding eternal life; let us observe how Christ is the great subject of them, and daily apply to him for the life he bestows.