1Dvacátého čtvrtého dne toho měsíce se synové Izraele shromáždili v postu, žíněných rouchách a na svých hlavách měli prsť. 2Potomstvo Izraele se oddělilo od všech cizích obyvatel. Stáli a vyznávali své hříchy a viny svých otců. 3Povstávali na svých místech a čtvrtinu dne četli z knihy zákona Hospodina, svého Boha, a další čtvrtinu vyznávali a klaněli se Hospodinu, svému Bohu. 4Potom Jéšua, Baní, Kadmíel, Šebanjáš, Buní, Šerebjáš, Baní a Kenaní vystoupili na stupínek lévitů a hlasitě volali k Hospodinu, svému Bohu. 5Lévité Jéšua, Kadmíel, Baní, Chašabnejáš, Šerebjáš, Hódijáš, Šebanjáš, Petachjáš řekli: Povstaňte, dobrořečte Hospodinu, svému Bohu, od věků až navěky! Ať dobrořečí tvému slavnému jménu, které je vyvýšeno nad každé dobrořečení a chválu. 6Ty jediný jsi Hospodin. Ty jsi učinil nebesa, nebesa nebes i všechen jejich zástup, zemi i všechno, co je na ní, moře i všechno, co je v nich. Ty oživuješ všechno, tobě se klanějí nebeské zástupy. 7Ty jsi Hospodin, Bůh, který vyvolil Abrama, vyvedl ho z chaldejského Úru a změnil mu jméno na Abraham. 8Shledal jsi jeho srdce věrným před sebou a uzavřel jsi s ním smlouvu, že mu dáš zemi Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Jebúsejců a Girgašejců, že ji dáš jeho potomstvu; a naplnil jsi svá slova, protože jsi spravedlivý. 9Pohleděl jsi na soužení našich otců v Egyptě a vyslyšel jsi jejich úpěnlivý křik u Rákosového moře. 10Učinil jsi znamení a divy na faraonovi, na všech jeho otrocích a na všem lidu jeho země, protože jsi věděl, že s nimi jednali povýšeně. Učinil sis jméno, jak je tomu dodnes. 11Rozpoltil jsi před nimi moře a prošli prostředkem moře po suchu, ale jejich pronásledovatele jsi uvrhl do hlubin jako kámen do dravých vod. 12Ve dne jsi je vodil oblakovým sloupem a v noci ohnivým sloupem, aby jim osvěcoval cestu, po které měli jít. 13Sestoupil jsi na horu Sínaj a mluvil jsi s nimi z nebes. Dal jsi jim správná nařízení a spolehlivé zákony, dobrá ustanovení a příkazy. 14Dal jsi jim poznat svou svatou sobotu a dal jsi jim prostřednictvím svého otroka Mojžíše příkazy, ustanovení a zákon. 15Dal jsi jim chléb z nebe na jejich hlad a vyvedl jsi jim vodu ze skály na jejich žízeň. Řekl jsi jim, aby šli a získali do vlastnictví zemi, o které jsi pozvednutím ruky přísahal, že jim ji dáš. 16Ale oni, naši otcové, jednali povýšeně a zatvrdili svou šíji a neposlouchali tvé příkazy. 17Odmítali poslouchat a nepamatovali na tvoje obdivuhodné činy, které jsi s nimi konal. Zatvrdili svou šíji a vzali si do hlavy vrátit se do svého otroctví v Egyptě. Ale ty jsi Bůh odpouštějící, milostivý a soucitný, pomalý k hněvu, hojný v milosrdenství a neopustil jsi je. 18I když si udělali slité tele a řekli: Toto je tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, a velice se rouhali, 19ty, ve svém mnohém slitování, jsi je v pustině neopustil. Ve dne od nich neodstupoval oblakový sloup, aby je vedl po cestě, ani v noci ohnivý sloup, který jim osvěcoval cestu, po níž měli jít. 20Dával jsi jim svého dobrého ducha, aby je přiváděl k porozumění. Jejich ústům jsi neodepřel svou manu a na jejich žízeň jsi jim dával vodu. 21Čtyřicet let jsi o ně pečoval v pustině, neměli nedostatek. Jejich pláště se neobnosily, jejich nohy neopuchly. 22Dal jsi jim království a národy, přidělil jsi jim každý kout. Dostali do vlastnictví zemi Síchona, zemi chešbónského krále a zemi bášanského krále Óga. 23Jejich syny jsi rozmnožil jako nebeské hvězdy a přivedl jsi je do země, o které jsi řekl jejich otcům, aby šli a získali ji do vlastnictví. 24Synové vešli a dostali zemi do vlastnictví. Pokořil jsi před nimi obyvatele země, Kenaance, a dal jsi jim do ruky krále a národy země, aby s nimi učinili, jak se jim zlíbí. 25Dobyli opevněná města a úrodnou zemi, dostali do vlastnictví domy plné všelijakých dobrých věcí, vykopané studny, vinice, olivové háje a množství ovocných stromů. Jedli, nasytili se a ztloustli, žili v blahobytu ze tvé velké dobroty. 26Vzpírali se však a vzbouřili se proti tobě, odvrhli tvůj zákon za svá záda; zabili tvé proroky, kteří je napomínali, aby je navrátili k tobě. Velice se rouhali. 27Vydal jsi je do ruky jejich protivníků, kteří jim způsobili soužení. Potom v čase svého soužení křičeli k tobě, ty jsi slyšel z nebe a podle svého mnohého slitování jsi jim dal zachránce, kteří je zachránili z ruky jejich protivníků. 28Jakmile měli klid, znovu páchali co je před tebou zlé. Tak jsi je přenechal do ruky jejich nepřátel a ti nad nimi panovali. Znovu k tobě volali o pomoc, ty jsi slyšel z nebe a mnohokrát jsi je vysvobodil podle svého mnohého slitování. 29Napomínal jsi je, aby se navrátili k tvému zákonu. Ale oni jednali povýšeně, neuposlechli tvé příkazy a hřešili proti tvým nařízením, jejichž plněním bude člověk žít. Obrátili se však vzpurně zády, zatvrdili svou šíji a neposlouchali. 30Mnoho let jsi s nimi měl trpělivost, napomínal jsi je svým Duchem prostřednictvím svých proroků, ale neposlouchali. Proto jsi je dal do ruky národů zemí. 31Ve svém mnohém slitování jsi je nezničil úplně a neopustil jsi je, protože jsi Bůh milostivý a soucitný. 32A nyní, náš Bože, Bože velký, mocný a hrozný, který zachováváš smlouvu a milosrdenství, nezlehčuj všechny těžkosti, které postihly nás, naše krále, naše knížata, naše kněze, naše proroky, naše otce a všechen tvůj lid ode dnů asyrských králů až dodnes. 33Ty jsi spravedlivý ve všem, co na nás přišlo, protože jsi jednal spolehlivě, ale my jsme jednali ničemně. 34Také naši králové, naše knížata, naši kněží a naši otcové nejednali podle tvého zákona a nevěnovali pozornost tvým příkazům a tvým napomenutím, kterými jsi je napomínal. 35Ve svém království, přes tvoji mnohou dobrotu, kterou jsi jim dal, v rozlehlé a úrodné zemi, kterou jsi před ně položil, tobě nesloužili a od svých zlých činů se neodvrátili. 36Hle, my jsme dnes otroci a země, kterou jsi dal našim otcům, aby jedli její ovoce a její dobrotu, hle, jsme na ní otroky. 37Její hojná úroda patří králům, které jsi ustanovil nad námi pro naše hříchy a vládnou nad našimi těly i nad naším dobytkem, jak se jim zlíbí. Jsme ve velikém soužení.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 A SOLEMN FAST AND REPENTANCE OF THE PEOPLE. (
Neh 9:1-
Neh 9:3)
Now in the twenty and fourth day of this month--that is, on the second day after the close of the feast of tabernacles, which commenced on the fourteenth and terminated on the twenty-second (
Lev 23:34-
Lev 23:37). The day immediately after that feast, the twenty-third, had been occupied in separating the delinquents from their unlawful wives, as well, perhaps, as in taking steps for keeping aloof in future from unnecessary intercourse with the heathen around them. For although this necessary measure of reformation had been begun formerly by Ezra (Ezra 10:1-17), and satisfactorily accomplished at that time (in so far as he had information of the existing abuses, or possessed the power of correcting them) yet it appears that this reformatory work of Ezra had been only partial and imperfect. Many cases of delinquency had escaped, or new defaulters had appeared who had contracted those forbidden alliances; and there was an urgent necessity for Nehemiah again to take vigorous measures for the removal of a social evil which threatened the most disastrous consequences to the character and prosperity of the chosen people. A solemn fast was now observed for the expression of those penitential and sorrowful feelings which the reading of the law had produced, but which had been suppressed during the celebration of the feast; and the sincerity of their repentance was evinced by the decisive steps taken for the correction of existing abuses in the matter of marriage.
2 confessed their sins, and the iniquities of their fathers--Not only did they read in their recent sufferings a punishment of the national apostasy and guilt, but they had made themselves partakers of their fathers' sins by following the same evil ways.
3 they . . . read in the book of the law--Their extraordinary zeal led them to continue this as before.
one fourth part of the day--that is, for three hours, twelve hours being the acknowledged length of the Jewish day (
John 11:9). This solemn diet of worship, which probably commenced at the morning sacrifice, was continued for six hours, that is, till the time of the evening sacrifice. The worship which they gave to the Lord their God, at this season of solemn national humiliation, consisted in acknowledging and adoring His great mercy in the forgiveness of their great and multiplied offenses, in delivering them from the merited judgments which they had already experienced or which they had reason to apprehend, in continuing amongst them the light and blessings of His word and worship, and in supplicating the extension of His grace and protection.
4 THE LEVITES CONFESS GOD'S MANIFOLD GOODNESS, AND THEIR OWN WICKEDNESS. (Neh. 9:4-38)
Then stood up upon the stairs--the scaffolds or pulpits, whence the Levites usually addressed the people. There were probably several placed at convenient distances, to prevent confusion and the voice of one drowning those of the others.
cried with a loud voice unto the Lord--Such an exertion, of course, was indispensably necessary, in order that the speakers might be heard by the vast multitude congregated in the open air. But these speakers were then engaged in expressing their deep sense of sin, as well as fervently imploring the forgiving mercy of God; and "crying with a loud voice" was a natural accompaniment of this extraordinary prayer meeting, as violent gestures and vehement tones are always the way in which the Jews, and other people in the East, have been accustomed to give utterance to deep and earnest feelings.
5 Then the Levites . . . said, Stand up and bless the Lord your God--If this prayer was uttered by all these Levites in common, it must have been prepared and adopted beforehand, perhaps, by Ezra; but it may only embody the substance of the confession and thanksgiving.
6 Thou, even thou, art Lord alone, &c.--In this solemn and impressive prayer, in which they make public confession of their sins, and deprecate the judgments due to the transgressions of their fathers, they begin with a profound adoration of God, whose supreme majesty and omnipotence is acknowledged in the creation, preservation, and government of all. Then they proceed to enumerate His mercies and distinguished favors to them as a nation, from the period of the call of their great ancestor and the gracious promise intimated to him in the divinely bestowed name of Abraham, a promise which implied that he was to be the Father of the faithful, the ancestor of the Messiah, and the honored individual in whose seed all the families of the earth should be blessed. Tracing in full and minute detail the signal instances of divine interposition for their deliverance and their interest--in their deliverance from Egyptian bondage--their miraculous passage through the Red Sea--the promulgation of His law--the forbearance and long-suffering shown them amid their frequent rebellions--the signal triumphs given them over their enemies--their happy settlement in the promised land--and all the extraordinary blessings, both in the form of temporal prosperity and of religious privilege, with which His paternal goodness had favored them above all other people, they charge themselves with making a miserable requital. They confess their numerous and determined acts of disobedience. They read, in the loss of their national independence and their long captivity, the severe punishment of their sins. They acknowledge that, in all heavy and continued judgments upon their nation, God had done right, but they had done wickedly. And in throwing themselves on His mercy, they express their purpose of entering into a national covenant, by which they pledge themselves to dutiful obedience in future.
22 Moreover thou gavest them kingdoms and nations--that is, put them in possession of a rich country, of an extensive territory, which had been once occupied by a variety of princes and people.
and didst divide them into corners--that is, into tribes. The propriety of the expression arose from the various districts touching at points or angles on each other.
the land of Sihon, and the land of the king of Heshbon--Heshbon being the capital city, the passage should run thus: "the land of Sihon or the land of the king of Heshbon."
32 Now therefore, our God . . . who keepest covenant and mercy--God's fidelity to His covenant is prominently acknowledged, and well it might; for their whole national history bore testimony to it. But as this could afford them little ground of comfort or of hope while they were so painfully conscious of having violated it, they were driven to seek refuge in the riches of divine grace; and hence the peculiar style of invocation here adopted: "Now therefore, our God, the great, the mighty, and the terrible God, who keepest covenant and mercy."
36 Behold, we are servants this day--Notwithstanding their happy restoration to their native land, they were still tributaries of a foreign prince whose officers ruled them. They were not, like their fathers, free tenants of the land which God gave them.
37 it yieldeth much increase unto the kings whom thou hast set over us because of our sins--Our agricultural labors have been resumed in the land--we plough, and sow, and till, and Thou blessest the work of our hands with a plentiful return; but this increase is not for ourselves, as once it was, but for our foreign masters, to whom we have to pay large and oppressive tribute.
they have dominion over our bodies--Their persons were liable to be pressed, at the mandate of their Assyrian conqueror, into the service of his empire, either in war or in public works. And our beasts are taken to do their pleasure.
38 we make a sure covenant, and write--that is, subscribe or sign it. This written document would exercise a wholesome influence in restraining their backslidings or in animating them to duty, by being a witness against them if in the future they were unfaithful to their engagements.
