1Celé jejich shromáždění povstalo a odvedli jej k Pilátovi. 2Začali ho obviňovat: „Tohoto člověka jsme nalezli, jak rozvrací náš národ, brání dávat daně císaři a říká, že sám je Mesiáš král.“ 3Pilát se ho otázal: „Ty jsi král Židů?“ On mu odpověděl: „Ty říkáš.“ 4Pilát řekl velekněžím a zástupům: „Na tomto člověku nenalézám žádnou vinu.“ 5Ale oni naléhali a říkali: „Svým učením bouří lid po celém Judsku, začal v Galileji a přišel až sem.“ 6Jakmile to Pilát uslyšel, otázal se, zda ten člověk je Galilejský. 7A když zjistil, že podléhá Herodově pravomoci, poslal ho k Herodovi, protože i on byl v těch dnech v Jeruzalémě. 8Když Herodes Ježíše uviděl, velmi se zaradoval; neboť si ho už dlouho přál vidět, protože o něm mnoho slyšel, a doufal, že od něho uvidí nějaké znamení. 9Kladl mu mnoho otázek, ale on mu na nic neodpověděl. 10Stáli tam velekněží a učitelé Zákona a prudce ho obviňovali. 11I Herodes jím se svými vojáky pohrdl, vysmál se mu, oblékl ho do nádherného roucha a poslal ho zpět k Pilátovi. 12V ten den se Herodes a Pilát spolu spřátelili; předtím totiž žili ve vzájemném nepřátelství. 13Pilát svolal velekněze, vůdce a lid 14a řekl jim: „Přivedli jste mi tohoto člověka, že podněcuje lid ke vzpouře, a hle, když jsem ho před vámi vyslechl, nenalezl jsem na tomto člověku nic, z čeho jej obviňujete. 15Ale ani Herodes ne, neboť ho poslal zpět k nám. A hle, neučinil nic, za co by zasluhoval smrt. 16Jakmile ho tedy potrestám, propustím ho.“ 17O svátcích jim totiž musel propouštět jednoho vězně. 18Ale všichni společně vykřikli: „Odstraň tohoto a propusť nám Barabáše!“ 19Ten byl uvržen do vězení pro jakousi vzpouru, vzniklou ve městě, a pro vraždu. 20Pilát k nim znovu promluvil, neboť chtěl Ježíše propustit. 21Oni však volali: „Ukřižuj, ukřižuj ho!“ 22Řekl jim potřetí: „Co tedy ten člověk udělal zlého? Žádný důvod pro trest smrti jsem u něj nenalezl. Potrestám ho tedy a propustím.“ 23Oni však naléhali velikým křikem a žádali, aby byl ukřižován; a křik jejich a velekněží sílil. 24A tak se Pilát rozhodl jejich žádosti vyhovět. 25Propustil toho, který byl pro vzpouru a vraždu uvržen do vězení a kterého žádali, Ježíše pak vydal jejich vůli. 26A když ho odváděli, chytili nějakého Šimona z Kyrény, jdoucího z pole, a vložili na něho kříž, aby ho nesl za Ježíšem. 27Za ním šlo veliké množství lidu a žen, které se bily v prsa a oplakávaly ho. 28Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Dcery jeruzalémské, nade mnou neplačte, spíše plačte nad sebou a nad svými dětmi. 29Neboť hle, přicházejí dny, v nichž budou říkat: ‚Blahoslavené jsou neplodné, lůna, která nerodila, a prsy, které nekojily!‘ 30Tehdy začnou ‚říkat horám: Padněte na nás, a pahrbkům: Přikryjte nás!‘ 31Protože dělají-li toto se zeleným stromem, co se stane se suchým? “ 32Byli s ním vedeni k popravě i jiní: dva zločinci. 33A když přišli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali tam jeho i ty zločince — jednoho po pravici a druhého po levici. 34Ježíš říkal: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Když si dělili jeho šaty, hodili los. 35Lid stál a díval se. I vůdci se mu vysmívali a říkali: „Jiné zachránil, ať zachrání sebe, je-li ten Kristus Boží, ten Vyvolený.“ 36Posmívali se mu i vojáci, kteří přistupovali a přinášeli mu ocet 37a říkali: „Jsi-li ty ten král Židů, zachraň sám sebe.“ 38Byl nad ním i nápis napsaný řeckými, latinskými a hebrejskými písmeny: „Toto je král Židů.“ 39Jeden z pověšených zločinců ho urážel slovy: „Což ty nejsi Kristus? Zachraň sám sebe i nás!“ 40Ale druhý ho napomínal: „To se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi stejně odsouzený. 41A my spravedlivě, neboť dostáváme, co si zasluhujeme za své skutky, ale tento nic zlého neudělal.“ 42A říkal: „Ježíši, vzpomeň si na mne, až přijdeš do svého království.“ 43Ježíš mu řekl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji. “ 44Bylo již okolo šesté hodiny; tu nastala tma po celé zemi až do deváté hodiny, 45protože se zatmělo slunce. Opona svatyně se uprostřed roztrhla. 46A Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. “ Když to řekl, vydechl naposled. 47Když setník uviděl, co se stalo, slavil Boha řka: „Skutečně, tento člověk byl spravedlivý.“ 48A všechny ty zástupy, které se sešly na tuto podívanou, když uviděly, co se stalo, odcházely bijíce se do prsou. 49Opodál stáli všichni jeho známí, i ženy, které ho doprovázely z Galileje, a viděli to. 50A hle, muž jménem Josef, člen rady a muž dobrý a spravedlivý — 51ten nesouhlasil s jejich rozhodnutím a činem — z židovského města Arimatie, který také sám očekával Boží království. 52Ten přišel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. 53Sňal je, zavinul do plátna a položil ho do hrobky vytesané ve skále, kde ještě nikdo nebyl pochován. 54Byl den přípravy a nastávala sobota. 55Ženy, které s ním přišly z Galileje, ho doprovodily; viděly hrob i to, jak bylo jeho tělo uloženo. 56Pak se vrátily a připravily vonné látky a oleje. V sobotu podle přikázání zachovaly klid.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 7 JESUS BEFORE HEROD. (
Luke 23:6-
Luke 23:12)
sent him to Herod--hoping thus to escape the dilemma of an unjust condemnation or an unpopular release.
at Jerusalem . . . at that time--to keep the passover.
8 some miracle--Fine sport thou expectedst, as the Philistines with Samson (
Judg 16:25), O coarse, crafty, cruel tyrant! But thou hast been baulked before (see on
Luke 13:31-
Luke 13:33), and shalt be again.
9 answered . . . nothing--(See
Matt 7:6).
10 stood and vehemently accused him--no doubt both of treason before the king, and of blasphemy, for the king was a Jew.
11 his men of war--his bodyguard.
set him at naught, &c.--stung with disappointment at His refusal to amuse him with miracles or answer any of his questions.
gorgeous robe--bright robe. If this mean (as sometimes) of shining white, this being the royal color among the Jews, it may have been in derision of His claim to be "King of the Jews." But if so, "He in reality honored Him, as did Pilate with His true title blazoned on the cross" [BENGEL].
sent him again to Pilate--instead of releasing him as he ought, having established nothing against Him (
Luke 23:14-
Luke 23:15). "Thus he implicated himself with Pilate in all the guilt of His condemnation, and with him accordingly he is classed" (
Acts 4:27) [BENGEL].
at enmity--perhaps about some point of disputed jurisdiction, which this exchange of the Prisoner might tend to heal.
26 JESUS AGAIN BEFORE PILATE--DELIVERED UP--LED AWAY TO BE CRUCIFIED. (Luke 23:13-38)
Cyrenian--of Cyrene, in Libya, on the north coast of Africa, where were many Jews who had a synagogue at Jerusalem (
Acts 6:9, and see
Acts 2:10). He was "the father of Alexander and Rufus" (
Mark 15:21), probably better known afterwards than himself, as disciples. (See
Rom 16:13).
out of the country--and casually drawn into that part of the crowd.
laid the cross--"Him they compel to bear His cross," (
Matt 27:32) --sweet compulsion, if it issued in him or his sons voluntarily "taking up their cross!" It would appear that our Lord had first to bear His own cross (
John 19:17), but being from exhaustion unable to proceed, it was laid on another to bear it "after Him."
27 women--not the precious Galilean women (
Luke 23:49), but part of the crowd.
28 not for me, &c.--noble spirit of compassion, rising above His own dread endurances, in tender commiseration of sufferings yet in the distance and far lighter, but without His supports and consolations!
30 mountains . . . hills, &c.-- (
Hos 10:8), flying hither and thither as they did in despair for shelter, during the siege; a very slight premonition of cries of another and more awful kind (
Isa 2:10,
Isa 2:19,
Isa 2:21;
Rev 6:16-
Rev 6:17).
31 green tree--that naturally resists the fire.
the dry--that attracts the fire, being its proper fuel. The proverb here plainly means: "If such sufferings alight upon the innocent One, the very Lamb of God, what must be in store for those who are provoking the flames?"
39 THE TWO THIEVES. (
Luke 23:39-
Luke 23:43)
railed on him--catching up the universal derision, but with a turn of his own. Jesus, "reviled, reviles not again"; but another voice from the cross shall nobly wipe out this dishonor and turn it to the unspeakable glory of the dying Redeemer.
40 Dost not thou--"thou" is emphatic: "Let others jeer, but dost thou?"
fear God--Hast thou no fear of meeting Him so soon as thy righteous Judge? Thou art within an hour or two of eternity, and dost thou spend it in reckless disregard of coming judgment?
in the same condemnation--He has been condemned to die, but is it better with thee? Doth even a common lot kindle no sympathy in thy breast?
41 we . . . justly, &c.--He owns the worst of his crimes and deserts, and would fain shame his fellow into the same.
nothing amiss--literally, "out of place"; hence "unnatural"; a striking term here. Our Lord was not charged with ordinary crime, but only with laying claim to office and honors which amounted to blasphemy. The charge of treason had not even a show of truth, as Pilate told His enemies. In this defense then there seems more than meets the eye. "He made Himself the promised Messiah, the Son of God; but in this He 'did nothing amiss'; He ate with publicans and sinners, and bade all the weary and heavy laden come and rest under His wing; but in this He 'did nothing amiss': He claimed to be Lord of the Kingdom of God, to shut it at will, but also to open it at pleasure even to such as we are; but in this He 'did nothing amiss!'" Does His next speech imply less than this? Observe: (1) His frank confession and genuine self-condemnation. (2) His astonishment and horror at the very different state of his fellow's mind. (3) His anxiety to bring him to a better mind while yet there was hope. (4) His noble testimony, not only to the innocence of Jesus, but to all that this implied of the rightfulness of His claims.
42 said unto Jesus, &c.--Observe here (1) The "kingdom" referred to was one beyond the grave; for it is inconceivable that he should have expected Him to come down from the cross to erect any temporal kingdom. (2) This he calls Christ's own (Thy) kingdom. (3) As such, he sees in Christ the absolute right to dispose of that kingdom to whom He pleased. (4) He does not presume to ask a place in that kingdom, though that is what he means, but with a humility quite affecting, just says, "Lord, remember me when," &c. Yet was there mighty faith in that word. If Christ will but "think upon him" (
Neh 5:19), at that august moment when He "cometh into His kingdom," it will do. "Only assure me that then Thou wilt not forget such a wretch as I, that once hung by Thy side, and I am content." Now contrast with this bright act of faith the darkness even of the apostles' minds, who could hardly be got to believe that their Master would die at all, who now were almost despairing of Him, and who when dead had almost buried their hopes in His grave. Consider, too, the man's previous disadvantages and bad life. And then mark how his faith comes out--not in protestations, "Lord, I cannot doubt, I am firmly persuaded that Thou art Lord of a kingdom, that death cannot disannul Thy title nor impede the assumption of it in due time," &c.--but as having no shadow of doubt, and rising above it as a question altogether, he just says, "Lord, remember me when Thou comest," &c. Was ever faith like this exhibited upon earth? It looks as if the brightest crown had been reserved for the Saviour's head at His darkest moment!
43 Jesus said, &c.--The dying Redeemer speaks as if He Himself viewed it in this light. It was a "song in the night." It ministered cheer to His spirit in the midnight gloom that now enwrapt it.
Verily I say unto thee--"Since thou speakest as to the king, with kingly authority speak I to thee."
To-day--"Thou art prepared for a long delay before I come into My kingdom, but not a day's delay shall there be for thee; thou shalt not be parted from Me even for a moment, but together we shall go, and with Me, ere this day expire, shalt thou be in Paradise" (future bliss,
2Cor 12:4;
Rev 2:7). Learn (1) How "One is taken and another left"; (2) How easily divine teaching can raise the rudest and worst above the best instructed and most devoted servants of Christ; (3) How presumption and despair on a death hour are equally discountenanced here, the one in the impenitent thief, the other in his penitent fellow.
