1Jednoho dne se stalo, že Jónatan, syn Saulův, řekl služebníkovi, který nosil jeho výstroj: Pojď, projdeme k pelištejské hlídce, která je na druhé straně. Svému otci to však neoznámil. 2Saul pobýval na konci Gibeje pod granátovníkem, který byl v Migrónu. Lidu, který byl s ním, bylo asi šest set mužů. 3Byl tam také Achijáš, syn Achítúba, bratra Í-kabóda, syna Pinchasa, syna Élího, Hospodinova kněze v Šílu, který nosil efód. Lid nevěděl, že Jónatan odešel. 4V průsmyku, kterým chtěl Jónatan projít k pelištejské hlídce, byl skalní výběžek z jedné strany a skalní výběžek z druhé strany. Jeden se jmenoval Bóses a druhý se jmenoval Sené. 5Jeden výběžek vyčníval od severu naproti Mikmásu a druhý od jihu naproti Gebě. 6Jónatan řekl služebníkovi, svému zbrojnoši: Pojď, projdeme k hlídce těch neobřezanců. Snad pro nás Hospodin něco udělá. Neboť Hospodinu nemůže nic zabránit, aby zachránil skrze mnoho nebo skrze málo. 7Jeho zbrojnoš mu řekl: Udělej vše, co máš na srdci. Vzhůru! Hle, já jsem s tebou tak, jak to máš na srdci. 8Jónatan řekl: Tak projdeme k těm mužům a ukážeme se jim. 9Jestliže nám řeknou: Zůstaňte stát, dokud k vám nedorazíme, zůstaneme stát na svém místě a nepůjdeme k nim nahoru. 10Jestliže však řeknou: Pojďte k nám nahoru, půjdeme, protože Hospodin je vydal do naší ruky a toto nám bude znamením. 11Oba se tedy ukázali pelištejské hlídce a Pelištejci řekli: Podívejte, Hebrejové vycházejí z děr, do kterých se ukryli. 12Muži z hlídky promluvili k Jónatanovi a jeho zbrojnoši: Vylezte k nám a my vám ukážeme! Jónatan řekl svému zbrojnoši: Lez za mnou, protože Hospodin je vydal do moci Izraele. 13Jónatan lezl vzhůru po rukou a po nohou a jeho zbrojnoš za ním. Pelištejci padali před Jónatanem a jeho zbrojnoš je za ním usmrcoval. 14To byla první porážka, ve které Jónatan a jeho zbrojnoš pobili asi dvacet mužů na pozemku asi poloviny akru. 15Na tábor, na pole i na všechen lid padl strach. Dokonce i hlídka a nájezdníci se třásli. Země se třásla. Bylo to třesení od Boha. 16Saulovi strážní v Gibeji Benjamínově viděli, jak dav prchá a utíká na všechny strany. 17Saul řekl lidu, který byl s ním: Spočítejte se a podívejte se, kdo od nás odešel. Spočítali se a hle, nebyl tam Jónatan a jeho zbrojnoš. 18Saul řekl Achijášovi: Přines Boží truhlu. Boží truhla totiž byla v onom čase se syny Izraele. 19Stalo se, že zatímco Saul mluvil s knězem, rachot, který byl v pelištejském táboře, stále rostl a vzmáhal se. Proto Saul řekl knězi: Odtáhni svou ruku. 20Saul a všechen lid, který byl s ním, se shromáždil a přišel až k tomu boji. A hle, tam byl meč jednoho proti druhému, hrozně velký zmatek. 21Hebrejové, kteří byli předtím s Pelištejci a vytáhli s nimi ze všech stran do tábora, i oni se teď vrátili, aby byli s Izraelem, který byl se Saulem a Jónatanem. 22Všichni izraelští muži, kteří se skrývali v Efrajimském pohoří, uslyšeli, že Pelištejci utekli a také oni je stíhali v boji. 23V onen den Hospodin zachránil Izrael. Bitva pokročila za Bét-áven. 24V onen den byli Izraelci vystaveni tlaku. Saul zapřisáhl lid slovy: Prokletý buď muž, který do večera, dříve než se pomstím na svých nepřátelích, pojí pokrm. Nikdo z lidu neokusil pokrm. 25Potom všechen lid vstoupil do lesa a na zemi byl med. 26Když přišel lid do lesa, zrovna tekl med, ale nikdo nezvedal svou ruku k ústům, protože se lid bál přísahy. 27Jónatan to však neslyšel, když jeho otec zapřísahal lid, vztáhl konec hole, kterou měl v ruce, a ponořil ji do plástve medu. Vrátil ruku zpět k ústům a jeho oči se rozzářily. 28Někdo z lidu mu pověděl: Tvůj otec rozhodně zapřísahal lid slovy: Prokletý buď muž, který dnes pojí pokrm, takže lid je unaven. 29Jónatan řekl: Můj otec trápí zemi. Jen se podívej, jak se mi rozzářily oči, protože jsem okusil trochu tohoto medu. 30Tím spíše, kdyby se dnes lid dobře najedl z kořisti svých nepřátel, kterou nalezl. Ale kvůli tomu nebyla porážka Pelištejců tak velká. 31V onen den pobíjeli Pelištejce od Mikmásu do Ajalónu a lid byl hrozně unaven. 32Lid se vrhl proto na kořist, brali ovce, býky i telata a zabíjeli je na zemi. Tak lid jedl maso i s krví. 33Oznámili to Saulovi slovy: Hle, lid hřeší proti Hospodinu tím, že jí maso i s krví. On řekl: Zachovali jste se nevěrně. Přivalte ke mně ihned velký kámen. 34Pak Saul řekl: Rozejděte se mezi lid a řekněte jim: Přiveďte ke mně každý svého býka a svou ovci, zabíjejte je zde a jezte, abyste nehřešili proti Hospodinu tím, že byste jedli maso i s krví. Té noci tedy přivedl všechen lid každý vlastnoručně svého býka a zabíjeli je tam. 35Saul postavil oltář Hospodinu. Tehdy začal stavět oltáře Hospodinu. 36Potom Saul řekl: Sestupme v noci za Pelištejci a budeme je plenit až do svítání. Neponechme nikoho z nich. Odpověděli: Učiň všechno, co je ti libo. Kněz však řekl: Přistupme sem k Bohu. 37Saul se doptával Boha: Mám sestoupit za Pelištejci? Vydáš je do moci Izraele? Ale on mu v ten den neodpověděl. 38Saul řekl: Přistupte sem všichni vůdcové lidu. Zkoumejte a zjistěte, jak dnes došlo k tomuto hříchu. 39Neboť jakože je živ Hospodin, který zachraňuje Izrael, i kdyby to bylo kvůli mému synu Jónatanovi, jistě zemře. Nikdo ze všeho lidu mu neodpověděl. 40Nato řekl celému Izraeli: Vy buďte na jedné straně a já se svým synem Jónatanem budeme na straně druhé. Lid řekl Saulovi: Učiň, co je ti libo. 41Saul řekl Hospodinu: Bože Izraele, dej, ať se ukáže bezúhonný. Losem byl vybrán Jónatan a Saul, a lid vyšel bez viny. 42Saul řekl: Nechte padnout los mezi mnou a mým synem Jónatanem. Losem byl vybrán Jónatan. 43Nato řekl Saul Jónatanovi: Oznam mi, co jsi udělal. Jónatan mu oznámil: Ano, koncem hole, kterou jsem měl v ruce, okusil jsem trochu medu. Ať tedy zemřu. 44Saul řekl: Ať tak Bůh učiní i mně a ještě přidá, jestliže nezemřeš, Jónatane. 45Lid však řekl Saulovi: Cožpak zemře Jónatan, který způsobil tuto velkou záchranu v Izraeli? Ať je to od tebe vzdáleno. Jakože živ je Hospodin, ať nespadne ani vlas z jeho hlavy na zem, neboť to dnes učinil s pomocí Boží. Tak lid vykoupil Jónatana, a nezemřel. 46Saul pak přestal Pelištejce pronásledovat a Pelištejci utekli na své území. 47Když Saul získal kralování nad Izraelem, bojoval proti všem svým okolním nepřátelům — proti Moábcům, proti synům Amónovým, proti Edómcům, proti králům Sóby a proti Pelištejcům. Kamkoli se obrátil, vítězil. 48Počínal si udatně, pobil Amálekovce a vysvobodil Izrael z moci těch, kdo ho plenili. 49Saulovi synové byli Jónatan, Jišví a Malkíšúa. Jeho dvě dcery se jmenovaly: prvorozená Mérab a mladší Míkal. 50Saulova žena se jmenovala Achínoam, dcera Achímaasova. Velitel jeho armády se jmenoval Abínér, syn Néra, Saulův strýc. 51Kíš, otec Saulův, a Nér, otec Abnérův, byli syny Abíelovými. 52Po všechny Saulovy dny trvaly prudké boje proti Pelištejcům. Proto si Saul vyhlédl všechny hrdiny a všechny bojovníky a shromáždil je k sobě.
Jamieson Fausset Brown Bible Commentary 1 JONATHAN MIRACULOUSLY SMITES THE PHILISTINES' GARRISON. (
1Sam 14:1-14)
the Philistines' garrison--"the standing camp" (
1Sam 13:23, Margin) "in the passage of Michmash" (
1Sam 13:16), now Wady Es-Suweinit. "It begins in the neighborhood of Betin (Beth-el) and El-Bireh (Beetroth), and as it breaks through the ridge below these places, its sides form precipitous walls. On the right, about a quarter of an acre below, it again breaks off, and passes between high perpendicular precipices" [ROBINSON].
2 Saul tarried in the uttermost part of Gibeah--Hebrew, "Geba"; entrenched, along with Samuel and Ahiah the high priest, on the top of one of the conical or spherical hills which abound in the Benjamite territory, and favorable for an encampment, called Migron ("a precipice").
4 between the passages--that is, the deep and great ravine of Suweinit.
Jonathan sought to go over unto the Philistines' garrison--a distance of about three miles running between two jagged points; Hebrew, "teeth of the cliff."
there was a sharp rock on the one side, and a sharp rock on the other side . . . Bozez--("shining") from the aspect of the chalky rock.
Seneh--("the thorn") probably from a solitary acacia on its top. They are the only rocks of the kind in this vicinity; and the top of the crag towards Michmash was occupied as the post of the Philistines. The two camps were in sight of each other; and it was up the steep rocky sides of this isolated eminence that Jonathan and his armorbearer (
1Sam 14:6) made their adventurous approach. This enterprise is one of the most gallant that history or romance records. The action, viewed in itself, was rash and contrary to all established rules of military discipline, which do not permit soldiers to fight or to undertake any enterprise that may involve important consequences without the order of the generals.
6 it may be that the Lord will work for us--This expression did not imply a doubt; it signified simply that the object he aimed at was not in his own power--but it depended upon God--and that he expected success neither from his own strength nor his own merit.
9 if they say, Come up unto us; then we will go up: for the Lord hath delivered them into our hand--When Jonathan appears here to prescribe a sign or token of God's will, we may infer that the same spirit which inspired this enterprise suggested the means of its execution, and put into his heart what to ask of God. (See on
Gen 24:12).
11 Behold, the Hebrews come forth out of the holes--As it could not occur to the sentries that two men had come with hostile designs, it was a natural conclusion that they were Israelite deserters. And hence no attempt was made to hinder their ascent, or stone them.
14 that first slaughter, which Jonathan and his armour-bearer made, was about twenty men, within as it were an half acre of land, which a yoke of oxen might plow--This was a very ancient mode of measurement, and it still subsists in the East. The men who saw them scrambling up the rock had been surprised and killed, and the spectacle of twenty corpses would suggest to others that they were attacked by a numerous force. The success of the adventure was aided by a panic that struck the enemy, produced both by the sudden surprise and the shock of an earthquake. The feat was begun and achieved by the faith of Jonathan, and the issue was of God.
16 the watchmen of Saul . . . looked--The wild disorder in the enemies' camp was described and the noise of dismay heard on the heights of Gibeah.
17 Then said Saul unto the people that were with him, Number now, and see who is gone from us--The idea occurred to him that it might be some daring adventurer belonging to his own little troop, and it would be easy to discover him.
18 Saul said unto Ahiah, Bring hither the ark of God--There is no evidence that the ark had been brought from Kirjath-jearim. The Septuagint version is preferable; which, by a slight variation of the text, reads, "the ephod"; that is, the priestly cape, which the high priest put on when consulting the oracle. That this should be at hand is natural, from the presence of Ahiah himself, as well as the nearness of Nob, where the tabernacle was then situated.
19 Withdraw thine hand--The priest, invested with the ephod, prayed with raised and extended hands. Saul perceiving that the opportunity was inviting, and that God appeared to have sufficiently declared in favor of His people, requested the priest to cease, that they might immediately join in the contest. The season for consultation was past--the time for prompt action was come.
20 Saul and all the people--All the warriors in the garrison at Gibeah, the Israelite deserters in the camp of the Philistines, and the fugitives among the mountains of Ephraim, now all rushed to the pursuit, which was hot and sanguinary.
23 So the Lord saved Israel that day: and the battle passed over unto Beth-aven--that is, "Beth-el." It passed over the forest, now destroyed, on the central ridge of Palestine, then over to the other side from the eastern pass of Michmash (
1Sam 14:31), to the western pass of Aijalon, through which they escaped into their own plains.
24 Saul had adjured the people--Afraid lest so precious an opportunity of effectually humbling the Philistine power might be lost, the impetuous king laid an anathema on any one who should taste food until the evening. This rash and foolish denunciation distressed the people, by preventing them taking such refreshments as they might get on the march, and materially hindered the successful attainment of his own patriotic object.
25 all they of the land came to a wood; and there was honey--The honey is described as "upon the ground," "dropping" from the trees, and in honeycombs--indicating it to be bees' honey. "Bees in the East are not, as in England, kept in hives; they are all in a wild state. The forests literally flow with honey; large combs may be seen hanging on the trees as you pass along, full of honey" [ROBERTS].
31 the people were very faint. And the people flew upon the spoil--at evening, when the time fixed by Saul had expired. Faint and famishing, the pursuers fell voraciously upon the cattle they had taken, and threw them on the ground to cut off their flesh and eat them raw, so that the army, by Saul's rashness, were defiled by eating blood, or living animals; probably, as the Abyssinians do, who cut a part of the animal's rump, but close the hide upon it, and nothing mortal follows from that wound. They were painfully conscientious in keeping the king's order for fear of the curse, but had no scruple in transgressing God's command. To prevent this violation of the law, Saul ordered a large stone to be rolled, and those that slaughtered the oxen to cut their throats on that stone. By laying the animal's head on the high stone, the blood oozed out on the ground, and sufficient evidence was afforded that the ox or sheep was dead before it was attempted to eat it.
45 the people rescued Jonathan, that he died not--When Saul became aware of Jonathan's transgression in regard to the honey, albeit it was done in ignorance and involved no guilt, he was, like Jephthah [
Judg 11:31,
Judg 11:35], about to put his son to death, in conformity with his vow [
1Sam 14:44]. But the more enlightened conscience of the army prevented the tarnishing the glory of the day by the blood of the young hero, to whose faith and valor it was chiefly due.
47 So Saul . . . fought against all his enemies on every side--This signal triumph over the Philistines was followed, not only by their expulsion from the land of Israel, but by successful incursions against various hostile neighbors, whom he harassed though he did not subdue them.
